Nejčastější komentář, který k politické kariéře Donalda Trumpa čteme nebo ho sami vyslovujeme, zní: "Tak tohle už mu určitě neprojde." Říkali jsme si to, když poprvé mluvil o zdi na hranicích s Mexikem, když měl poprvé své sexistické, rasistické či jiné urážlivé poznámky, když poprvé prokazatelně lhal a nikdy se za to neomluvil, když poprvé napadl novináře. Říkáme si to skoro při každém novém tweetu, který publikuje s lehkomyslnou razancí unuděného vzteklého důchodce, nikoli nejmocnějšího muže planety. Budeme si to říkat ještě mnohokrát.

A vlastně v tom je největší nebezpečí Donalda Trumpa, když tedy pomineme nebezpečí plynoucí z toho, že prezidentem USA je samolibý, prchlivý a celkově nevyzpytatelný člověk. Ale s tím nemůžeme nic udělat, to nezměníme, a tak se tím dle známé poučky stoiků ani nemusíme trápit. Co by nás ale mělo trápit, je vliv Trumpa na naše vnímání toho, co je slušné nebo aspoň takzvaně v pořádku a co už je hnusné a nepřijatelné. V politice, ale i v běžném životě. Akce vyvolávají reakce, což platí nejen ve fyzice, ale i ve společnosti. Co nás včera šokovalo, je najednou běžné a zítra to bude normální.