Na přelomu milénia byly jedněmi z velmi silných hráčů na finančních trzích životní pojišťovny, které na ně v rámci své funkce umísťovaly dočasně volné prostředky z plateb pojistného od svých klientů, následně zkumulované do rezerv a pak znovu vracené do finančního koloběhu. Tento nedávný symbol finanční síly a zdroj výnosů se posledním vývojem stal pro pojišťovny spíše noční můrou. Problém je v tom, že konzervativní nástroje finančního trhu, vhodné pro investování pojišťoven, v posledních turbulencích postupně ztratily punc bezpečnosti. Jejich výnosy zároveň už delší dobu asi nepředstavují přesně to, co by Keynes považoval za přiměřenou odměnu za vzdání se likvidity. Výsledkem je pro pojišťovny nižší tvorba zdrojů proti kalkulačním předpokladům, a tedy i obtížné plnění závazků vůči klientům.

Nízká efektivnost finančních trhů je tudíž příčinou změn v obsahu produktů životního pojištění. Je-li příčina ve fungování finančních trhů, má logiku, že nejzávažnější důsledek se týká dosavadního využívání životních produktů jako investičního instrumentu. Prakticky po celou moderní dobu byla součástí životních produktů vedle prvoplánového krytí rizika smrti i rezervotvorná složka, takzvané pojištění na dožití se sjednaného věku, s druhoplánovým cílem sloužit jako podpora financování postaktivního věku. Současná ztížená možnost zajistit pro takto pojatý produkt k sjednání motivující výnos pro klienty vede k tomu, že po něm klesá poptávka a pojišťovny jej přestaly nabízet.