Vyjednávat s autoritářem není pro demokratického politika snadná věc. Doma po vás chtějí, abyste mu dal najevo, jak odsuzujete pošlapávání lidských práv, vy přitom víte, že spousta věcí, na nichž se s ním potřebujete domluvit, tím pádem třeba přijde vniveč, protože jej popudíte. Angela Merkelová to teď zažívá kvůli včerejší cestě do Turecka. Kdekdo v Německu ji kritizoval už za načasování cesty − tedy za to, že de facto podpořila prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana krátce před referendem, v němž Turci zjevně poslušně vyjádří souhlas s dost děsivým rozšířením jeho pravomocí. Zanikne funkce ministerského předsedy a všechna výkonná moc bude v jeho rukou, a to tak nějak do roku 2029, když seřadíte všechny mandáty, které mu ústavní změna umožní. Kdo nesouhlasí, třeba coby novinář, obvykle končí v poutech, v lepším případě vyhozen na ulici.

Merkelová s Erdoganem hovořila o dohodě mezi EU a Tureckem, díky níž se utlumila lidská lavina valící se do Evropy. Kancléřka bude letos usilovat o znovuzvolení a ta smlouva má pro ni existenční význam. Předloni Německo poskytlo jako takřka jediná země v Evropě útočiště uprchlíkům − konkrétně 890 tisícům. V důsledku dohody se ale podařilo už v roce 2016 počet běženců srazit na 280 tisíc. Jenže německé extremistické strany toho i tak populisticky zneužívají. Aby kancléřka zkrátka udržela křiklouny ve snesitelných mezích, musí smlouva platit dál. Turci jsou pro, ale chtějí navyšovat kompenzaci za to, že uprchlíky nebudou pouštět. Čili − hledá se přiměřená cena. Z vyjádření při tiskové konferenci jsme se moc nedozvěděli. Což není překvapivé, to tak často bývá, když se věci nikam neposunou.