Nový román Markéty Pilátové S Baťou v džungli je víc než jen vykreslením osudu slavného ševce ze Zlína. Do tragického příběhu velkopodnikatele, který se před nacismem sice i s rodinou zachránil emigrací, ale návratu ani očištění svého jména se nedožil, autorka vložila ještě další motivy: tíživý stesk exulantů, okouzlení Brazílií a také lehce mrazivou záhrobní iluzi. Část knihy totiž z posmrtného nadhledu jako duch vypráví sám Jan Antonín Baťa.

Román, který vydává nakladatelství Torst, dnes v pražské Knihovně Václava Havla uvede Baťova vnučka Dolores.

"Tak je to v pohádkách, dokud se nenapraví křivda, duch nemůže v klidu odejít do zapomnění. Proto mu pomáhají smrtelníci, aby mohl dojít klidu," říká spisovatelka, která se s Baťovým příběhem setkala dvakrát.

Poprvé v Kroměříži, kde vyrůstala, poznala "tu černou legendu o Janu Antonínovi − to byl ten Baťa, co nás chtěl vystěhovat do Patagonie a domluvil se na tom s Hitlerem. Ten komunistický blábol se zaryl hodně hluboko do lidové mytologie".

Podruhé na Baťův osud natrefila před devíti lety v Brazílii. Pilátová tam potomky českých emigrantů pět let učila češtinu. Mezi jejími žáky byla i Baťova vnučka Dolores, jež jí příběh svého dědečka vyprávěla úplně jinak.

"Jan Antonín Baťa měl v hlavě velký ideál. Myšlenky, které se mu doma dařilo realizovat, se snažil přenést i do chaosu džungle, stejně jako ideál světoobčana, morálně bezúhonného, výkonného moderního člověka," líčí spisovatelka, podle které český podnikatel narazil nejen na jinou kulturu a neporazitelnou divočinu, ale zejména na chaos dějinných událostí, jež semlely vše, oč usiloval. "Přesto ideál baťamanů přežil, je v našem českém kolektivním podvědomí trvale přítomný," míní Pilátová.

Také v Brazílii přežívají otisky baťovského snu. I když žádná továrna s jeho logem už nepracuje, zůstala čtyři města s označením "Bata" v názvu. "Myslím, že baťovácký duch je z těch míst na první pohled patrný. Jsou uspořádána účelně, jsou to skutečně takové malé brazilské Zlíny," říká autorka, která ve své knize zachytila jejich budování vyvzdorované na divoké přírodě.

Pilátová píše o horku, kterému se evropští emigranti snaží vzdorovat pracovní disciplínou, o osmimetrových anakondách spících na dně řeky, o komárech, tukanech a nesmírně úrodné půdě, kterou člověk získá, když vykácí kus pralesa.

"Z hlediska lidského je to chaos, který nemáme pod kontrolou. Džungle má jistě vlastní dokonalý vnitřní řád, ale my mu zatím úplně nerozumíme," vysvětluje Markéta Pilátová, podle které lidé v Brazílii dodnes vnímají divočinu jako nevyzpytatelného a krutého nepřítele. "U nás žádná divočina už neexistuje, ale v Brazílii pořád ano a neustále člověka ohrožuje."

Nejsilnějším motivem románu Baťa v džungli je ale překonávání stesku emigrantů po domově. Kniha líčí, jak se to různým lidem kolem Jana Antonína, nebo i jemu samotnému, dařilo.

Baťův srbský zeť Ljubodrag, který byl partyzánem a přežil gestapácké vězení, se rozhodl vzpomínky pohřbít, cítí se šťastný na své farmě, ale pro okolí je uzavřeným mrzoutem. Jeho žena Ludmila a po ní i dcera Dolores naopak třídí staré deníky a fotografie a vzpomínky je dohánějí k slzám.

Kniha

Markéta Pilátová
S Baťou v džungli
Nakladatelství Torst 2017, 264 stran, 333 korun

"Ljubodrag si vzpomínky zakázal, ale 'Brazilián', jak tehdy říkali Brazilcům, se z něj nestal. Zůstal navždy vyhnancem. Kdežto ti, kteří se snažili o kontakt se vzpomínkami, sice prožívali smutek, vykořenění a existencionální úzkost, ale neztratili pocit, že jsou pořád Češi, že nějakou identitu mají," říká spisovatelka, které pocity emigrantů nejsou vzdálené. "Učím i první generaci exulantů, někteří moji studenti mají přes osmdesát, takže jejich stesk po domově mám z první ruky. Druhá a třetí generace to vnímá podle mne ještě o něco intenzivněji, protože k rodiči předanému stesku mají jako přídavek ještě jakési zmatení identity, nevědí, jestli jsou Brazilci, nebo Češi, nebo kombinace obojího," dodává.

Podle Pilátové právě druhá a třetí generace hledá své kořeny nejintenzivněji a snaží se pochopit všechna 'bílá místa'. Vše, o čem jejich rodiče nemluvili.

Román Baťa v džungli má i lehčí stránky, třeba když autorka cituje básnické pokusy Jana Antonína. Ten kromě patetických vlasteneckých ód psal básně o špatných brazilských cestách a píchlých pneumatikách. Anebo si básní vyřizoval účty s Edvardem Benešem, který během války za exilovou vládu rád přebíral Baťovy šeky, ale pak se podnikatele nezastal, když spojenci Baťu neprávem zařadili na černou listinu a tím jej odřízli od mezinárodního obchodu.

Autorka románu, která v závěrečných pasážích nezapře reportérku, lituje, že s ohledem na žijící potomky nemohla psát otevřeně o sexu. "Myslím, že je to můj nejcudnější román," prohlašuje Pilátová, která se ale psaní o tělesné intimitě zcela nevzdala. "Musela jsem tam jisté sexuální napětí dostat pašeráčtějším způsobem, nešlo předstírat, že ti lidé spolu nijak intimně nežijí a nerozmnožují se," dodává.

Jako symbol erotiky si vybrala tango, tanec, jejž také skuteční rodičové Dolores milovali a který podle autorčiny představivosti v námořnických putykách vyhledává i duch Jana Antonína.