Od našeho zpravodaje v USA – Ty nejlepší filmy začínají v bahně. Stačí vzpomenout na temnou, mlčenlivou mnohaminutovou sekvenci z dramatu Až na krev režiséra Paula Thomase

Andersona. Snímek Mudbound, který patří k největším dosavadním událostem letošního festivalu Sundance, má bláto přímo v názvu. A toto 132 minut dlouhé drama z Mississippi 40. let se také hned od začátku blátem brodí.

Jeho režisérka Dee Reesová v úvodní scéně ukazuje dva muže zavalené nepřízní počasí. A film – v němž jeden z prvních vypravěčských monologů zní: „Když jsem přemýšlela o farmě, myslela jsem na bláto. Snila jsem v hnědé.“ – zůstane v zajetí živlů až do konce.

V té chvíli se ještě zdá, že půjde o příběh jedné romantické lásky, která narazila na pragmatické rozhodnutí. Laura v citlivém, ztišeném hereckém podání Carey Mulliganové je městská dívka, která se bojí, že zůstane panna. A tak se provdá za farmáře, který na romantiku zrovna není.

Avšak Lauřin „zablácený“ monolog je jen jedním z mnoha, které v této uhrančivé filmové mozaice lidských osudů a dobových předsudků zazní.

Režisérka Dee Reesová adaptovala ceněnou románovou prvotinu Mudbound, vyprávějící o jedné čenošské a jedné bělošské rodině, jako odvážně vyprávěné drama, které se vzpírá všem poučkám o tom, jak vystavět příběh.

Plejády postav se tu představí svými monology vyprávěnými mimo obraz. Vypravěči se mění a stejně se střídají i témata, o nichž Mudbound pojednává. A všechny ty postavy i všechna ta témata Dee Reesová snímá enormně zblízka.

V detailních záběrech se prodírá postavám až pod kůži, sužovanou nejen bahnem a sluncem rozpáleného amerického jihu. Především tu hrdiny „pálí“ traumata přinesená z druhé světové války a nenávistné pohledy rasistických bílých jižanů.

Afroamerická režisérka se inspirovala osudy obou svých dědečků, kteří bojovali v různých válkách. Z druhé světové ani z té korejské se nevrátili jako hrdinové, ale jako muži, kteří mohou jen těžko začít žít normální život.

„Ty jsi asi v Evropě zapomněl, že negři odcházejí zadními dveřmi,“ dozví se při střetu se „slušnými“ Američany v místním obchodě navrátivší se černošský voják. „V Evropě to tak opravdu nebylo,“ odvětí a s hrdostí i zlobou pulsující celým obličejem dodá: „Tam nás nasadili vždy do přední linie.“

Dee Reesová ve filmu Mudbound vypráví o hrdosti i ponížení, ale také o traumatech, která vytvářejí neobvyklé mezilidské svazky. Svou pozornost v průběhu filmu soustředí právě na přátelství vojáka s bělošským sousedem, který válku prožil v kokpitu letadla.

V době a v zemi, kdy si černoch nesmí ani sednout na přední sedadlo auta, neboť odjakživa patří na korbu, oba muži tajně sdílejí své bolesti. Ale přesto je mezi nimi tehdy nepřekonatelná rasová propast a nikdy není jasné, zda černošský soused není pro bělošského „válečného hrdinu“ jen „doplňkovým medikamentem“ k hlavnímu léku na vše, kterým se pro něj stala lahev s whisky.

To je však stále jen jedna tematická linka z mnohahlasého proudu, který filmem Mudbound protéká jako rozbouřená řeka. Odvážně vystavěné dílo během chvilky prošumí z jedné scény do další – režisérka v jediné montáži prolne třeba pád z žebříku u chalupy v Mississippi s válečnou scénou z úplně jiné doby a jiného času.

Také v TV

Vybrané filmy ze starších ročníků festivalu Sundance lze celý týden sledovat v rámci cyklu 10 Days of Sundance na stanici Sundance TV, která vysílá také v Česku.

Jako by právě tento „horečnatý“, asociativní způsob vyprávění byl jediný, který může zachytit přetlak neklidné poválečné doby. Připomíná to velké spisovatele amerického Jihu, kteří svým stylem též uměli propojit poezii s prózou.

Režisérka a scenáristka Dee Reesová epickou látku románových rozměrů zpracovala po jejich vzoru básnicky zasněným, naléhavým stylem. Jednotlivé filmové obrazy povstávají a osamostatňují se, tak jako básně v pečlivě, tematicky poskládané sbírce. Místy možná divák nabude dojmu, že některá z těch mnohých „filmových básní“ přebývá, ale celkově jde o impozantní výkon.

V komentářích k nedávno zveřejněným nominacím na cen Oscar vedle pochval, že už všichni nominovaní herci nejsou bílí, zazněly i „stížnosti“, že zato všichni nominovaní režiséři jsou muži. Tak jako vždy, kromě čtyř případů v celé historii udílení Oscarů, kdy byla nominována žena.

Nejspíš za všechno zlo světa nemůžou postarší a převážně bílí akademici, kteří na Oscary nominují. Spíše je problém v celém hollywoodském průmyslu, v němž se do režisérského křesla obecně mnoho žen nedostane. Až se však budou udělovat nominace příští rok, režisérka Dee Reesová má velkou šanci stát se pátou ženou a první Afroameričankou dějin, která tu režijní nominaci zcela zaslouženě dostane.