Byl optimista. Ani ne tak povahou, ale na základě racionálního rozhodnutí. "Pokud jste pesimista a stane se něco zlého, prožijete to dvakrát. Když se toho obáváte a pak když k tomu skutečně dojde," tvrdil v devadesátých letech svým studentům Amos Tversky, původem izraelský psycholog. Kdyby v roce 1996 předčasně nezemřel, získal by téměř jistě Nobelovu cenu za ekonomii.

Tu nakonec obdržel jeho přítel a kolega Daniel Kahneman, zvaný Danny, v roce 2002. Definitivně ho pak proslavila v roce 2011 veleúspěšná knížka Myšlení rychlé a pomalé (Thinking, Fast and Slow), světový bestseller o tom, jak nečekaně a často až překvapivě funguje lidská mysl. Ale to nejpodstatnější vytvořil Kahneman ještě v tandemu s Amosem Tverským.

Jejich pozoruhodné partnerství prozkoumává kniha Michaela Lewise z loňského podzimu The Undoing Project. Jméno autora může být těm, které zajímá populární ekonomie, povědomé. Koneckonců podle jeho knížek vznikly i dva úspěšné hollywoodské filmy. Což je bilance, kterou se z autorů literatury faktu může pochlubit málokdo. Knížky i filmy se jmenovaly Moneyball a Sázka na nejistotu.

Ta první vypráví příběh manažera baseballového týmu, který má malý rozpočet, a tudíž si nemůže dovolit nakupovat hvězdy. Ale společně s ekonomem, kterého zaměstná, zjistí zajímavou věc. Že totiž žádné hvězdy nepotřebuje, protože to, jak jsou hráči tradičně hodnoceni a podle čeho se stanovuje jejich "cena", neodpovídá skutečnosti. Vytvoří novou metriku a najme hráče podle ní. Tým složený ze zdánlivě průměrných nebo neznámých sportovců začne vyhrávat.

Sázka na nejistotu (The Big Short) se stala ještě větším hitem. Čtenáře a diváky vrací do nedávné minulosti. Sleduje příběh obchodníků a finančních manažerů, kteří v podstatě jako jediní dokázali předpovědět hypoteční a posléze finanční krizi v Americe v letech 2007 a 2008. A nejen to, vydělali díky tomu spoustu peněz.

Michael Lewis oběma knihami prokázal, že má dar najít příběhy, které by jinak zůstaly nepovšimnuty. V případě poslední knížky to tak docela neplatí. Kahneman a Tversky jsou legendami ekonomie i populární vědy. Nový je však příběh partnerství obou mužů. Osobního i profesního. Lewis ho líčí strhujícím způsobem. Bude malý div, když i z této knížky se do třetice nestane úspěšný film.

Inženýři v kole štěstí

Kahneman a Tversky jsou zakladatelé behaviorální ekonomie. Tedy té části ekonomie, která původně do tohoto oboru ani nepatřila a klasickou ekonomii podrobila kritice. Nehledí na lidi jako na vždy racionálně uvažující a chovající se tvory, ale naopak jako na ty, kteří jsou ve vleku emocí, prostředí a okamžitého kontextu.

"Homo economicus", což je termín připisovaný ekonomovi Johnu Stuartu Millovi, se chová tak, aby to pro něj osobně bylo nejvýhodnější. Je tedy předvídatelný a jeho jednání je vypočitatelné. A od toho se vyvíjejí obecné ekonomické zákonitosti. Problém je v tom, že, jak ukázali Kahneman a Tversky, "homo economicus" je iluzí.

Jednoduchý příklad. Představte si, že se ve firemní kuchyňce vybírá do kasičky dobrovolný příspěvek na kávu. Kolik zaplatíte? "Homo economicus" by vyšel z toho, kolik káva běžně stojí a kolik je on sám ochoten zaplatit. Výši částky by možná ovlivnilo i to, zda při placení bude ještě někdo jiný. Pak dá i "homo economicus" trochu víc, aby nebyl za lakomce.

Ale behaviorální ekonomie říká, že roli hrají i podvědomí a instinkty. Často aniž si to uvědomujeme. Tak například Tversky a Kahneman několika experimenty prokázali, že když dají na stěnu za kasičkou plakát, na kterém bude fotografie obličeje či pouze lidských očí, které platící lidi jako sledují, zaplatí pak v průměru víc, než když tam bude jen holá stěna.

Jiný příklad: položte dostatečně velké skupině respondentů nějakou otázku. Například jaké procento obyvatel Česka má titul inženýra. Většina lidí tuší, že to asi bude víc než jedno procento a určitě méně než padesát procent, ale přesné číslo ví nebo trefí málokdo. Což experiment potvrdí.

Ale pozor, teď nechte lidi nejdřív zatočit "kolem štěstí" s čísly od 1 do 100. A teprve pak se jich zeptejte. Co se stane? Experimenty prokázaly, že když respondentům "padne" vyšší číslo, mají tendenci nadsadit i druhou odpověď. A naopak, když "vytočí" málo, tipují i méně inženýrů v Česku.

Je to neracionální a nedává to smysl. Obojí spolu naprosto nesouvisí, jsou to dvě zcela rozdílné věci. Kolo štěstí a počet inženýrů v Česku. A přesto má naše mysl tendenci obojí propojit.

Takových příkladů by se našly stovky, asi i tisíce. Tversky a Kahneman jich společně popsali desítky a navázali na ně další psychologové i ekonomové. Jejich objev se považuje za jeden z nejprůlomovějších ve společenských vědách v posledním půlstoletí. Byť se někdy až zdráháme použít slovo "objev", protože mnohé už bereme jako celkem běžné. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let to tak ale nebylo.

Když přeskočila jiskra

Seznámili se v roce 1969, kdy Tversky přišel na Kahnemanovu přednášku o aplikované psychologii. Bylo to překvapivé, protože Kahneman si nikdy hosty nezval. Nebyl už tehdy moc společenský a to platilo i o vysokoškolské katedře. Radši si všechno dělal sám a podle svého.

Syn rabína, který vyrůstal za nacistické okupace v Paříži a celoživotně ho to ovlivnilo, byl na Hebrejské univerzitě mladou vycházející hvězdou. Studenty respektovaný, byť obávaný. Tversky, mimochodem rovněž syn rabína (a stejně jako Kahneman sám nevěřící), byl druhou výraznou osobností. Také respektovaný, a navíc oblíbený. Proč by někoho takového Kahneman zval?

A co bylo ještě divnější, zdálo se, že už během přednášky jako by mezi oběma muži "přeskočila jiskra", v čistě intelektuálním významu této fráze. Navzájem se inspirovali a provokovali, ale jen do té míry, aby to probouzelo diskusi. Podnětnou a zajímavou. Jako by zázrakem odložili svá ega, kterými byli oba pověstní.

Navíc to byl jen začátek. Oba muži se začali intenzivně scházet, nejprve několikrát zašli společně na oběd, pak pracovali nebo diskutovali vždy v pracovně jednoho z nich. Mluvili střídavě hebrejsky a anglicky, někdy si ani nevšimli, že přešli z jednoho jazyka do druhého. A ještě jedné zajímavé věci si studenti povšimli. Zpoza zavřených dveří se nejčastěji ozýval smích.

Přitom až na podobné osudy bychom těžko hledali dva odlišnější lidi. Tversky byl sebevědomý a otevřený, bonviván a lev salonů nebo přinejmenším univerzitních večírků. Kahneman byl tichý a uzavřený, večírkům se vyhýbal. Byl charismatický, ale ne takovým tím křiklavým způsobem. "Jeho základní emocí byly pochyby. Což bylo užitečné, protože ho to nutilo jít v problémech hlouběji a hlouběji a hlouběji," řekl Lewisovi jeden z jeho bývalých studentů.

Tversky byl vtipný a pohotový. Když mu po jedné přednášce řekl anglický matematik, že obvykle nemá moc rád Židy, ale jeho obdivuje, odpověděl bez zaváhání: "Já mám Angličany obvykle rád, ale vy se mi nelíbíte." Tversky byl tím, kdo na všechno hned znal odpověď. Často správnou. Kahneman měl naopak dar klást správné otázky. Což je někdy ještě důležitější.

Kahneman žil hluboce ponořen ve svých problémech. Žil jimi a svým způsobem i s nimi. Reálný svět ho od nich vyrušoval. Ve své pracovně měl nekonečný nepořádek. Všude byly knihy a časopisy, některé otevřené a s podtrhanými pasážemi, jiné naopak zaprášené. Tversky měl dokonalý pořádek. Vlastně ne, to není přesné, jeho ideálem bylo nemít nic. Mít prázdný stůl s tužkou a listem papíru.

Když oba napsali první společnou práci s názvem Víra v zákon malých čísel, nemohli se dohodnout, kdo pod ní bude podepsaný jako první. Tak si hodili mincí. Tversky vyhrál a od té doby se pravidelně střídali. Jejich práce byly zpočátku přijímány velmi rezervovaně, postupně však oba vědci získávali pozornost a renomé. Pomohlo, že začali působit na prestižních amerických univerzitách.

Do Izraele se vraceli, oba pak v roce 1973 v době války s Egyptem a Sýrií. Z Ameriky se hned po jejím vypuknutí přemístili do Paříže, odkud i přes hrozby egyptského prezidenta létala civilní letadla do Tel Avivu. Když válka vypukne v nějaké zemi, lidé z ní obvykle prchají. Do Izraele se vracejí, aby mohli bojovat. Tversky a Kahneman se jako psychologové snažili "pozvednout morálku" izraelských jednotek, drcenou počátečními porážkami.

Po válce se oba muži už plně soustředili na akademickou kariéru. Koncem sedmdesátých let a v osmdesátých letech si behaviorální ekonomie vydobyla nejen pozornost, ale také uznání.

Byli jako milenci

Lewis popisuje vztah obou mužů, o kterém se toho zase tak moc neví. Jak prožívali první úspěchy i ocenění a jak se jejich spolupráce vyvíjela. Píše, že byli jako milenci, ve všech významech tohoto termínu s výjimkou sexuálního. Intelektuálně se přitahovali i provokovali. Společně strávený čas je vyčerpával, ale když se dlouho neviděli, nemohli to jeden bez druhého vydržet.

Před vydáním Lewisovy knížky jsme nevěděli ani to, že Kahneman na Tverského žárlil. Měl pocit, že je z jejich dvojice ten slavnější a viditelnější. Ale to bylo dáno pouze rozdílem jejich temperamentů. Tversky byl stejně jako Kahneman až úzkostlivě opatrný, aby jejich postavení bylo vnímáno jako zcela rovnocenné.

Tverského manželka Lewisovi řekla, že vztah obou mužů byl intenzivnější než manželství. A jak známo, ta se někdy rozpadnou či nevydrží, ani když se oba partneři milují. Podobně se v devadesátých letech rozešli Kahneman a Tversky, akademicky i lidsky. Když Tverskému lékaři diagnostikovali rakovinu a bylo zřejmé, že zemře, oba muži se zase sblížili.

Behaviorální ekonomie, kterou založili, není exaktní disciplínou. A její východiska jsou i dnes často podrobována kritice, třeba proto, že se některé známé experimenty nedaří opakovat. Nebo se to daří s trochu jinými výsledky, což je proti striktním pravidlům renomovaného vědeckého výzkumu.

Behaviorální ekonomie je nejvíc vzrušující tím, jaké klade otázky. A že provokuje hledání odpovědí. Byl to Kahneman, který tyto otázky kladl jako první. Ale nebýt Tverského, který jejich výjimečnost okamžitě rozpoznal a zároveň měl touhu na ně hned odpovídat, byly by asi zůstaly nezodpovězeny. V tomto smyslu i dvě desetiletí po Tverského smrti platí, že podíl obou mužů byl rovnocenný. Kahneman měl to štěstí, že na kladení otázek i hledání odpovědí dostal od osudu víc času.

Lewisova knížka je strhujícím vyprávěním o tom, jak funguje lidská mysl. Ukazují to výsledky Tverského a Kahnemanovy práce i to, jak probíhala a jak se oba vědci k výsledkům dostávali.

Jestli plánujete letos přečíst jedinou knížku o tom, jak se rodí zajímavé myšlenky, nechť je to právě tahle. Snad vyjde brzy česky.

jarvis_588a3980498e36eb9685c7eb.jpeg
...Daniel Kahneman měl naopak dar klást správné otázky.
Foto: Reuters