Příjmení Rockefeller člověku ve Spojených státech otevírá dveře prakticky ke všemu. Jeho nositelka a reprezentantka čtvrté generace jedné z nejbohatších amerických rodin se ho ale krátce po dvacítce dobrovolně vzdala. Dcera finančníka Davida Rockefellera Peggy začala v sedmnácti letech jezdit na prázdniny do chudinských brazilských čtvrtí dělat výzkumy a pomáhat. Poté, co ji tu honili reportéři, aby udělali reportáž o Rockefellerově dědičce, která jezdí dobrovolně za bídou, nechala si přepsat příjmení na Dulany. Vybrala si ho po matce, s níž přitom měla v dětství komplikovaný vztah − již dříve uvedla, že měla pocit, že jí chyběla mateřská láska.

Věděla, že její kariéra se nemusí a nebude odehrávat v bankovním ani ropném byznysu, ale v pomáhání. Chtěla tak předejít dalším incidentům. Jméno Dulany je dnes v USA už podobně zvučné jako Rockefeller. Patří ke světové špičce ve filantropii a dárcovství podobně jako třeba jména Gates či Buffett. "Vybudovala jsem si svou vlastní identitu," říká Peggy Dulany v rozhovoru pro HN a pro letošní magazín TOP ženy Česka. Vybudovala si ji spolu s neziskovou organizací Synergos, která propojuje filantropy ze 150 zemí světa a koordinuje různé dobročinné programy. Organizace sahá i do Česka, kde spolupracuje s jednou bohatou rodinou. Tu si ale přeje udržet v anonymitě.

HN: Už váš dědeček a prapradědeček byli filantropové. Má k filantropii a pomáhání dnes blíž žena, nebo muž?

Myslím, že to záleží na dvou věcech: na tom, kdo se stará o peníze, a na tom, kdo má otevřenější srdce, kdo více prožívá emoce a vášně. V tom prvním případě pořád platí, že to jsou častěji muži. V tom druhém se to obecně dá říct spíš o ženách. V západním světě přibývá žen, které dávají peníze na dobročinnost. A to nutně nemusí znamenat, že jde o bohaté ženy. Je dokázáno, že ty chudší dávají pryč větší část svých příjmů.

Peggy Dulany (69)
"Dědictví mi dovolilo dělat to, co chci," říká Peggy Dulany, která dnes pomáhá ve třetím světě.

Dcera Davida Rockefellera, dlouholetého šéfa a předsedy americké banky Chase Manhattan Bank, dnes JPMorgan. Vystudovala pedagogiku na Harvardu a sociální práce. Začala jezdit do Brazílie zkoumat důvody chudoby a pomáhat a u těchto aktivit už zůstala. Dlouho učila v Massachusetts handicapované děti. V roce 1986 založila neziskovou organizaci Synergos, na niž jsou dnes napojeni filantropové z celého světa. Její otec jí i přes svůj vysoký věk (101 let) pomáhá. Časopis Forbes a Fortune řadí Peggy mezi 400 nejvlivnějších lidí světové filantropie.

HN: Vy sama jste vyrůstala v bohatství. Kdy a jak nastal ten moment, který vedl k rozhodnutí, že chcete pomáhat dalším lidem?

Nestalo se to v jednu chvíli. Celá moje rodina už historicky pomáhala lidem a zlepšovala svět. Nemuselo nutně jít vždy jen o pomoc lidem. Každý dělá něco. Už od dětství jsem hledala cestu, kde mohu být užitečná. Pak jsem si prosadila svoji brazilskou zkušenost. Mezi sedmnácti a jednadvaceti jsem jezdila do Brazílie, neměla jsem tam jasné poslání a cíl. Ale vidět lidi žijící v bídě bylo v tomto ohledu velkou motivací.

HN: Co jste se tam naučila?

Že lidem tam nechybí motivace a vůle dostat se z nuzných poměrů. Ale chybí jim kontakty a cesta ke vzdělání, k informacím a přístup k práci. Mně pak trvalo dalších dvacet let, než jsem si ve svých 41 letech uvědomila, že pomáhání není jen o penězích, ale o tom dát dohromady lidi, kteří budou schopni určité problémy vyřešit.

HN: Žila jste přímo v rodině v chudinské favele. Jak vás přijali?

Rodina, s níž jsem trávila čas, už byla na takové návštěvníky připravená. Měla například pokoj navíc, což ve favele moc rodin nemá. Myslím, že to pro ně nebylo tak těžké.