Brexit je brexit, neslo se přes kanál La Manche na kontinent od loňského července, kdy se většina voličů Spojeného království vyslovila pro odchod země z Evropské unie. Vzkaz to byl stejně jasný jako titul povídky Egona Erwina Kische, že Solnohrad je hlavní město Solnohrad. Proti jeho pravdivosti se nedá nic namítnout, zároveň však o něm nelze říci nic dalšího. Tyto mátohy nad přístupem britské vlády k očekávanému rozchodu se zbývající sedmadvacítkou premiérka Theresa Mayová svým včerejším projevem rozptýlila. Zdaleka ne docela.

Vláda v Londýně z vůle voličů vyčetla, že politika má přednost před ekonomikou, že důležitější je převzít plně kontrolu nad tím, kdo se dostává na britské ostrovy, než mít plný, neomezený přístup na vnitřní trh s půlmiliardou spotřebitelů. Což však zároveň neznamená, že o něj není zájem. Protože jak jinak si vysvětlit možnost daňové války, kterou hrozil ministr financí Philip Hammond pro případ, že by si sedmadvacítka kladla příliš přísné podmínky? A i když britská premiérka včera vysvětlila, že chce plný odchod, zároveň zdůraznila, že stojí o co nejširší přístup na trh, který se právě chystá opustit. Což v Berlíně a v Paříži i leckde jinde musí vypadat jako chuť vyždibovat rozinky z koláče, který od sebe odstrkujete.