Když loni na jaře Česká národní banka zakázala česko-ruskému finančnímu ústavu ERB půjčovat i přijímat vklady, jeho klienti zachovali ledový klid.

Ani příliv dalších špatných zpráv dokreslujících, že banka ovládaná ruským finančníkem Romanem Popovem směřuje k neodvratnému krachu, je nepřiměl k tomu, aby si pro své peníze došli. Proč také. Dostávali výrazně vyšší úroky než v běžných bankách a dobře věděli, že mají své jisté. Z vkladů do výše 100 tisíc eur, tedy 2,7 milionu korun, nepřijdou ani o korunu a naopak, pěkné úroky nabíhají i po celou dobu agonie banky.

Mohli jsme tak sledovat ukázkový příklad toho, jak pojištění vkladů stabilizuje bankovní systém. Obávaný "run na banku", tedy špatnými zprávami či fámami odstartované hromadné vybírání vkladů nepřišlo, ani když se na denní světlo dostala informace o tom, do jak pofiderních dluhopisů banka investovala.

Úspěch? Drobný problém je v tom, kdo takové úrokové radovánky zaplatí.

Zkrachovalá ERB to samozřejmě nebyla, její akcionáři také ne. Přes tři a půl miliardy korun střadatelům, z nichž mnozí si jiné označení než "úrokoví turisté" nezaslouží, vyplatil Garanční systém finančního trhu, jehož kasa se plní především ze srážek z pojištěných vkladů klientů velkých bank. Tedy z peněz běžných občanů, jimž úspory vynášejí tak málo, že na bankovních výpisech položku s úroky už ani nehledají.

Částka tři a půl miliardy korun se velmi blíží sumě, kterou klienti všech českých bank, záložen i stavebních spořitelen ročně přispějí do Garančního systému finančního trhu. Předpokládané navýšení zdrojů určené pro pojištění vkladů se tak za rok 2016 nekonalo.

A to přitom byla ERB trpaslík, který provozoval všeho všudy dvě pobočky a k tomu směnárnu na karlovarském letišti.

Pád větší banky by systém, kterému v posledních letech pořádně pustily žilou i dvě vytunelované kampeličky, neustál a na řadu by jako v minulosti přišel stát.

Ten by tak měl mít zájem na tom, aby současný stav, tedy zjevný morální hazard, kdy jedna skupina profituje na tom, že za její rizikové chování zaplatí někdo jiný, byl omezen, nebo skončil. Přitom se zdá, že to pro nikoho není téma.

Plné ručení za vklady u nás před více než osmi lety zavedla Topolánkova vláda. Udělala to s podporou naprosto všech poslanců ani ne dva měsíce po pádu banky Lehman Brothers, kdy na finančních trzích vládla panika a 100% pojištění zaváděl jeden stát za druhým. Na stav, kdy se "nemusíme bát o peníze na účtech", si mnozí rádi zvykli. Podmínky jsou navíc stále velkorysejší. Z původních garantovaných 50 tisíc eur už je sto.

A od loňska platí, že v některých případech, třeba když si banka "klekne" dostatečně brzy po tom, co vám na účet přišly peníze za dům či porozvodové vyrovnání, pojištění pokryje 200 tisíc eur. Tedy skoro pět a půl milionu korun. A přitom není ani velký problém s likviditou, garanční systém má povinnost spěchající klienty padlé banky vyplatit do sedmi pracovních dní. Střadatelův ráj to na pohled.

Finanční krize, která navíc do Česka ani nepřeskočila, je už jen ošklivou vzpomínkou, ale stoprocentní ručení přetrvává. Mezi veřejností je populární − kdo by nechtěl spát bez obav o úspory.

Politici tak nemají důvod k akci, zvlášť když se mohou vymlouvat na Brusel, na společnou evropskou politiku usilující o bankovní unii, na sousední země, kam by za deklarovaným stoprocentním bezpečím mohli čeští střádalové utéct. A navíc když mají pocit, že není kam spěchat.

Jenže i když nás ČNB každoročně přesvědčivě ujišťuje o tom, že je český finanční systém superstabilní, ani nejtužší dohled nemůže vyloučit, že se v budoucnu některá banka do vážných problémů dostane.

Vždyť i centrální bankéři rádi připomínají, že dohled nemůže kontrolovat v reálném čase každou transakci, což pády kampeliček v minulých letech ukázaly víc než názorně.

Že při výběru banky nemusíme myslet na rizika, je pohodlné, ale do budoucna nebezpečné. Původně malé nízkonákladové banky za poslední roky patřičně vyrostly a podle expertů se už nedají považovat za nevyzkoušené. Kritický pohled klientů, kteří budou zkoumat, zda nemohou přijít o desetinu uložených peněz (jak to fungovalo před krizí), určitě unesou a rozvoj konkurenčního prostředí tak neutrpí.

A kdy jindy měnit systém než v dobrých časech?