Některé nenápadné zprávy, jak známo, poodhalují významné věci. Což je případ informace z minulého týdne, že na svůj post rezignoval britský velvyslanec při Evropské unii Ivan Rogers.

Zdánlivě se nestalo nic, neboť britská premiérka Theresa May­ová hned jmenovala nástupce. Leč pozor, sir Ivan byl jedním z nejzkušenějších britských diplomatů a za příčinu své rezignace označil − velmi opatrnými slovy − nespokojenost s tím, jak chaotický je přístup londýnské vlády k jednáním o vystoupení z EU. Ta začnou na jaře a podle pravidel daných Lisabonskou smlouvou musí být ukončena do dvou let, ledaže by se stal zázrak a všechny členské státy by se shodly na prodloužení této lhůty. Jinými slovy, na brexit jsou dva roky, jinak bude Británie asi dost drsně vypoklonkována. Rogerse frustrovalo, že nevěděl, na jakou vyjednávací strategii se připravit.

Připomeňme, že vyjednávání o brexitu se skládá z lehčí a těžší části. Tou první je třeba otázka, kolik Británie ještě doplatí za svoje různé závazky v rámci unie a také jakému postavení se budou na ostrovech těšit občané EU, jakož i Britové žijící v zemích integrace. Pravým oříškem je ale to, jestli bude ostrovní království i nadále nějak zapojeno do společného evropského trhu a i do celní unie. Pokud jde o společný trh, Londýn by si chtěl ponechat všechny výhody, které z něj plynou třeba v podobě levných potravin, zároveň by ale rád razantně omezil volný pohyb pracovních sil. Což je ovšem z hlediska EU nemožné. Jedno nelze mít bez druhého. Rogersova rezignace tedy naznačuje, že v Londýně nemají jasno, čemu dát přednost, prostě co vůbec chtějí. A pokud jde o celní unii: tady si zachovat účast je také lákavé, jenže kdyby Británie v evropském celním spolku zůstala, nemohla by si vyjednávat nové bilaterální obchodní dohody se zeměmi ve světě. Což byl ovšem také jeden z velkých sloganů těch, kdo brexit požadovali. Když si Kanada vyjednávala s EU svou obchodní dohodu, trvalo to deset let. Tady to tedy má být hotovo do dvou let a nyní je zřejmé, že Mayové schází propracovanější tah na branku.

Náš kontinent navíc čekají v tomto roce některé významné volby. Kdyby se novou prezidentkou Francie stala Marine Le Penová, Evropská unie by měla náhle jiné, existenciálnější starosti než se zabývat Británií, jakkoliv by nástup francouzské nacionalistky mohl být pro stoupence brexitu v obecné rovině politickou vzpruhou. Podstatnější je, že by nepochybně zesílil tlak na to, ať Londýn už konečně vypadne, abychom se mohli v Evropské unii věnovat sami sobě.