Pamatuji si, že mě na pár dní příjemně intelektuálně zaměstnalo zjištění, že slovo "umění" není od slova "umět", ale od slova "umělý". V angličtině je to očividnější − "art" (umění) nezapře podobnost se slovem "artificial" (umělý).

Tím se pochopitelně nemyslí, že by umělec byl umělý, neskutečný, falešný, nereálný, ale naopak − že skrze své umění dokáže vytvořit něco umělého, co se pak stává reálnějším než realita sama.

Umění je v tomto smyslu podobné mýtu − je to cosi umělého, neskutečného, ale právě ona umělost nám umožňuje dávat nesmyslnému světu nějaký smysl. Mýtus není ve své podstatě něco, co je či není pravdivé, ale jsou to naše brýle, kterými nahlížíme a interpretujeme události.

Antický myslitel Solust popsal mýtus jako něco, co se nikdy nestalo, ale děje se to neustále. Divadelní akt, příběh, teorie nebo jakákoliv abstrakce tak dává realitě realitu, bez ní je svět jen změť událostí. A vlastně i termín událost je cosi, co si náš mozek − či jazyk − formuluje.

Můžete si udělat malý pokus − zkuste se nad něčím zamyslet, ale nepoužívat u toho slova a gramatiku. Nejde to. Slova a gramatika jsou dobrý příklad toho, jak funguje mýtus. Je slovo "pes" skutečné? Nikoliv, skutečný je pes, na něhož můžeme ukázat prstem, ale slovo "pes" je pouze symbolem, který něco znamená (v tomto případě znamená něco jen slovo "pes", pes jako bytost nic "neznamená", ten pouze je), ale ve skutečnosti je to symbol umělý, který nenese nic jiného než právě onu symboliku.

Důležité je uvědomit si, že právě v symbolu je mnohdy větší síla než v realitě samotné. Když někdo zapálí kus barevné látky, není to problém. Problémem to začne být až v momentě, kdy tato látka vypadá třeba jako česká vlajka. V realitě zapálil látku, na symbolické rovině však dotyčný uráží a hanobí a může tímto aktem započít vážný spor. Symboly dávají věcem smysl a cenu. Dalším hezkým příkladem čehosi velice reálného − byť zcela symbolického − jsou peníze.

Ale zpět k umění, divadlu a (ne)rea­litě. Slovo "persona" (tedy osobnost) pochází z řeckého označení pro hereckou masku. Oscar Wilde kdysi řekl, že každý člověk je lhář − ale dejte mu masku a začne říkat pravdu. Člověk se od nepaměti obklopoval čímsi umělým, prostředím nebo symbolickým jazykem − a skrze něj hledal smysl. To dělá člověk od chvíle, kdy začal měnit věci kolem sebe, od chvíle, kdy začala lidská kultura. A tím se nemyslí kultura ve vysokém, uměleckém smyslu, ale ve smyslu nejširším.

Agri-kultura je kultivace (zkulturnění) přírody (přirozenosti) do podoby nepřirozené, tedy takové, aby vyhovovala člověku. Nakonec jsme se dostali až do bodu, kdy je umělá většina našeho okolí i myšlení. Dalším krokem bude již zcela umělý svět digitálního habitatu. Až doposud jsme se pohybovali ve světě, kde panuje omezení fyzikálními zákony (třeba gravitace), habitat digitální je ale tak abstraktní a tak umělý, že věci jako gravitace v něm jsou volitelné (podobně jako v namalovaném obraze či počítačové hře).