Ještě před nějakými patnácti lety skoro neštěkl po původním českém komiksu pes. Živořil v ghettu se všemi mindráky, které nasbíral za čtyřicet let minulého režimu. Nevěřil si, ale tím radši se zaklínal vlastní výjimečností. Dokážete vyjmenovat dva tři české komiksy, které zahýbaly devadesátými lety? Možná Anča a Pepík Lucie Lomové − a dál?

Pak ale přišlo nové tisíciletí a s ním fenomén jménem Alois Nebel. Potrhlý nádražák, který se vylíhl v hlavách spisovatele Jaroslava Rudiše a muzikanta Jaromíra Švejdíka řečeného Jaromír 99, ukázal velmi rychle, že český komiks má solidní šanci na restart. Že může získat v české kultuře znovu silnou pozici, jakou měl na čas za první republiky nebo na sklonku šedesátých let. Stačí zapracovat na tom správném tématu a najít šikovného producenta.

Česko­-německo­-polské dějiny od druhé světové války podnes plus osobnost Joachima Dvořáka z nakladatelství Labyrint otevřely Nebelovi tolik dveří najednou, že pomalu nevěděl, kterými vejít dřív. Vedle knižní trilogie (Bílý potok, Hlavní nádraží, Zlaté hory) se chytil v časopiseckém stripu (Reflex, Respekt). Pronikl na divadlo (labsko- ústecké Činoherní studio).

Od roku 2011 pak slaví mezinárodní úspěch ve filmu. Přišly překlady do němčiny, polštiny, francouzštiny a dalších jazyků. Dneska si Alois Nebel žije po světě vlastním životem. Je přirozenou součástí globální pop­kultury. Univerzálně srozumitelným kódem. "Za vším hledej Lojzu," říká k tomu lakonicky Rudiš.

S Nebelem se daly do pohybu další věci. V první řadě se zformovala takzvaná generace Nula, společenství několika desítek mladých a mladších komiksářů, kteří chtěli dělat dobrý komiks − nově, po svém, bez mindráků devadesátek. Autoři jako Jiří Grus, Karel Jerie, Vojtěch Mašek & Džian Baban nebo Vendula Chalánková patří dnes svými výkony na samý vrchol zdejší komiksové produkce. Každý je specifický, výtvarně i scenáristicky.

Grus se našel nejdřív v postavě Volemana, neohroženého chlapíka, o jehož mimořádné schopnosti se přetahují dva paralelní vesmíry. Jerie se pustil do aktualizace Candida, Voltairovy osvícenské klasiky, na kterou narouboval s postmoderním gustem vybrané motivy z kulturních dějin, od dinosaurů po Octobrianu.

Mašek s Babanem zazářili jednak s postavou Freda Brunolda, principála monstrkabaretu, jednak spoluprací s Grusem na převyprávění legendy o vzniku města Trutnova (Drak nikdy nespí) a odvážném mixu mayovky s Babičkou Boženy Němcové (Ve stínu šumavských hvozdů). Chalánková pak pracuje jako kolážistka, která minimalisticky, s citem pro absurditu servíruje vybrané scény z našeho každodenního života.

Nová generace dostala především zásluhou Joachima Dvořáka nové šance. Z jeho popudu vznikl (a předloni po deseti letech kvůli únavě a finančnímu stresu zase zanikl) komiksový festival KomiksFest!. Byla vyhlášena každoroční komiksová cena Muriel. Přibylo rozsáhlých bilančních výstav. O komiksu se začalo běžně psát v mainstreamových novinách a časopisech. A začaly se objevovat vážně míněné pokusy o podchycení historie i teoretické zpracování média.

Kája Saudek byl za svého života světýlkem v ghettu. A je jím bohužel dodnes − v zahraničí se o něm ví minimálně. Na rozdíl od Rudiše či Lomové…

Jako první se přihlásila o slovo Helena Diesing monografií zřejmě největšího českého komiksáře posledního půlstoletí Káji Saudka (2009) plus sondou do dějin Český komiks 1. poloviny 20. století (2011).

Na její průkopnické kroky navázal tým akademiků kolem Pavla Kořínka, který uvedl v roce 2015 na trh sedmikilovou (!) publikaci Dějiny československého komiksu 20. století.

Jde o práci, která nemá obdoby a sotva bude kdy překonána. Třísvazkové Dějiny jsou soustavným, detailně propracovaným průvodcem, který uvádí na světlo se vší parádou jak klasiky typu Josefa Lady, Ondřeje Sekory nebo zmíněného Saudka, tak desítky a desítky méně známých i úplně neznámých tvůrců. Loni pak přišel stejný tým s teoretickou příručkou V panelech a bublinách.

Dějiny česk (oslovensk) ého komiksu 20. století fungují jako základna, na které se dá stavět. Ta kniha vrací původnímu česk(oslovensk)ému komiksu zdravé sebevědomí. Ukazuje jasně, že médium nesloužilo během minulého století jako nějaká kratochvíle, příležitostná zábava, jak režim zrovna pískal, ale že šlo o kontinuální, hrdé úsilí média přežít navzdory ideovému diktátu.

Ukazuje jak ty, kdo ochotně kolaborovali (Sekora), tak ty, kteří se drželi svého, ať z toho měli jakékoli problémy − jako třeba výše jmenovaný Saudek. Kdyby se narodil ve Francii, v Belgii, ve Spojených státech amerických nebo v Japonsku, platil by dneska za hvězdu první velikosti. Měl fantasticky disponovanou kresbu a štěstí na skvělé scenáristy, ať Miloše Macourka (Muriel) nebo Jaroslava Weigela (Lips Tullian).

Nestalo se: Saudek byl za života světýlkem v ghettu. A je jím bohužel dodnes − v zahraničí se o něm ví minimálně. Na rozdíl od Rudiše nebo Lucie Lomové, která prorazila ve Francii s komiksy Anna chce skočit (2007) a Divoši (2011), případně Gruse, který se ovšem předvedl v překladu bohužel tím nejhorším, co mohl ze svého portfolia nabídnout, titulem Nitro těžkne glycerínem (2006), banální vyvražďovačkou v otřepaném rouše vědecké fantastiky.

S Lomovou, Grusem a samozřejmě i Rudišem souvisí ještě jeden důležitý bod v celkovém obrazu současného českého komiksu: přirozená souhra s dalšími médii a uměleckými druhy. Letos na jaře poběží v televizi sedmidílná adaptace vybraných příběhů myší dvojky Anči a Pepíka, legendárního komiksového seriálu, který Lomová publikovala po celá devadesátá léta na stránkách Čtyřlístku. Jaromír Plachý, minimalista podobného střihu jako Vendula Chalánková, převádí své komiksové kreace úspěšně do podoby počítačových her.

Grus se proslavil jako vynikající ilustrátor série Modern Czech Classics, edice nakladatelství Karolinum, kde vycházejí špičková díla české literatury dvacátého století v překladu do angličtiny: Bass, Fuks, Hašek, Hrabal, Poláček, naposledy Josef Jedlička a Jaroslav Durych. A několik současných českých komiksářů je i zavedenými malíři, jako Karel Jerie, jehož fantazijní světy, zabydlené vesměs nepěknými lidsko­-zvířecími mutanty, by skvěle posloužily jako kulisy pro nějaký filmový horor, třeba v režii Davida Cronenberga.

Pokud si chce někdo udělat obstojný přehled o možnostech a mezích současného českého komiksu, pak by měl sáhnout po devíti sešitech z řady Češi (2013−2016) a kolektivní práci Ještě jsme ve válce (2011). Oba počiny mají společného jmenovatele, kterým jsou vybrané uzlové body československých dějin, od vzniku republiky v osmnáctém roce přes hrůzy hitlerismu a stalinismu, tání a nový mráz na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, až po devětaosmdesátý a následné dělení Československa.

A oba mají potenciál stát se alternativními, doplňkovými učebnicemi dějepisu. Jistě i proto, že látku podávají ve šťastném souzvuku srozumitelného slova a atraktivního obrazu, přesně jak si doba žádá. Sérii Češi připravil scenáristicky Pavel Kosatík jako odštěpek od televizního seriálu České století, vysílaného na přelomu let 2013 a 2014.

Příběhy hrdinů z alba Ještě jsme ve válce zapsali Mikuláš Kroupa a Adam Drda jako autentická svědectví přeživších nacistických a komunistických lágrů. Výtvarně se pak jednoho i druhého chopily zhruba dvě desítky současných českých komiksářů, například Jan Bažant, Dan Černý, Jiří Husák, Petr Korunka, Václav Šlajch, Toy Box, Vhrsti, Nikkarin, Jerie nebo Mašek.

Ne vždycky je vztah výtvarného a literárního nosný, někdy se scenárista s kreslířem trochu míjejí, ale u některých čísel, jako jsou zpracování vraždy Slánského (Mašek) a Dubčekova moskevská kapitulace (Jerie), má čtenář pocit, že ty kusy by na evropské scéně hravě obstály. Ostatně pokud český komiks po roce 2000 něčím trpěl, pak právě slabými scenáristy; originálních výtvarníků, kteří šlapali na paty Saudkovi, měl vždycky dostatek. A schází něco českému komiksu dneska? Má za čím jít?

Pár věcí by se našlo. Za prvé chuť na rozsáhlejší práce, takzvané grafické romány, důkladně sklenuté příběhové oblouky, v nichž médium komiksu koketuje se starou dobrou literaturou (o něco takového se loni pokusil Branko Jelinek v titulu Oskar Ed: Můj největší sen, a dva roky před ním Toy Box v Mojí knize Vinnetou). Za druhé více překladů do cizích jazyků, více možných srovnání s aktuální situací v zahraničí. Za třetí znovuoživení KomiksFestu!, jedinečné platformy pro setkání domácího s přespolním, čtenáře s autorem, komiksu s dalšími médii. To základní ale pro současný český komiks platí i tak: Hůř už (doufejme) bylo.

Autor je výtvarný a literární kritik.