Koniáš! Cenzura! Orwellovské ministerstvo pravdy! Hysterie kolem nového odboru ministerstva vnitra, který má vyvracet dezinformace šířené proruskými weby, je pozoruhodná. Vypadá to skoro, jako by v Česku končila svoboda slova. Tým několika analytiků přitom nemá nic cenzurovat, nebude nic vypínat, nebude nikomu nic vnucovat. Jen věcně řekne: "To a to je nesmysl proto a proto. Buď se nad tím zamyslete, nebo si nesmyslům věřte dál." Nezaujatý pozorovatel by zřejmě řekl, že je to vcelku užitečná služba občanům, cosi jako uvádění konspiračních příběhů na pravou míru. Přesto prezident Miloš Zeman neváhal věnovat ministerskému týmu ve svém vánočním poselství nevánočně nenávistnou pasáž, když děsil lidi tvrzením, že vzniká jakýsi novodobý institucionalizovaný Koniáš. Copak to? Prezident neumí analyzovat fakta? Nebo že by mu někdo šlapal na jeho bábovičky?

Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček označuje nový odbor ministerstva vnitra za obdobu Českého úřadu pro tisk a informace. Pro připomenutí: ČÚTI byl úřad zřízený po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy v roce 1968. Zprvu zakazoval médiím používání termínů "okupant", "okupace", jakož i informování o počtu obětí invazní armády, aby se posléze vyvinul v klasický cenzorský úřad, přes který neprošlo nic, co by se nelíbilo vládnoucím komunistům. Byl to úřad, který zakazoval informovat o faktech, nazývat věci pravými jmény, podporoval manipulaci, podřízenost vůči Sovětskému svazu (Rusku). Co s tím má, proboha, společného nová instituce, která má naopak upozorňovat na nebezpečné nesmysly pocházející ze stejného geograficko-mentálního prostoru, jako je ten, ze kterého přišel mráz v roce 1968? Co s tím má společného instituce, která nikomu nic nezakazuje, jen říká lidem, kteří chtějí poslouchat: "Dejte si pozor, tady vám někdo lže."

Ne že by byl odbor boje proti ruským dezinformacím něco standardního. Jenže když se objeví nový nestandardní problém, je potřeba ho řešit. Například když se ve dvacátých letech minulého století začala objevovat auta, vznikly dopravní předpisy. Jednoduše proto, abychom se navzájem nepozabíjeli. Kdyby tehdy někdo začal vyskakovat, že jde o omezení svobody, a volal by po zrušení předpisů, byl by asi oprávněně nazván cvokem, který oponuje pudu sebezáchovy. Dnes, kdy všechny indicie naznačují, že náš demokratický právní stát čelí sofistikovaným dezinformačním útokům z Východu, měli bychom k lidem, kteří křičí "Nebraňme se!", přistupovat podobně. Vysvětlení, proč někomu vadí upozorňování na dezinformace, totiž mohou být jen dvě: buď mu chybí pud sebezáchovy, nebo jsou jeho zájmy shodné se zájmy východních rozvrtávačů Evropy. Politicky nekorektně: může být buď blbý, nebo navedený.

Zajímavá okolnost: ti, kdo odsuzují boj proti ruské propagandě a falešným zprávám, zpravidla současně fandí excesivním bezpečnostním opatřením proti teroristickým útokům. Teroristická hrozba je na našem území přitom spíše teoretická, zatímco snaha Ruska rozvrtat důvěru v demokratické instituce a Evropskou unii je součástí všed­nodennosti. Těžko neformulovat hypotézu, že Miloši Zemanovi a dalším vyhovuje vyvolávání strachu a nejistoty, k čemuž mohou přispět stejnou měrou betonové zátarasy na každé české tržnici jako falešné alarmistické zprávy z ruských či proruských zdrojů. Vyděšeným lidem se zkrátka lépe vládne.

Odpůrci boje s ruskou propagandou se ohánějí svobodou projevu a vytahují orwellovské metafory jako "ideopolicie" či "ministerstvo pravdy". Zaprvé jsou úplně vedle věcně, protože u nás nikdo nikomu nic zakazovat nechce. A zadruhé se jim sluší připomenout to, na co v českém kontextu jako první upozornil Ondřej Štindl: George Orwell byl jeden z lidí, kteří dokázali rozpoznat nebezpečí a boj proti (tehdy sovětské) propagandě považovali za svou osobní povinnost. Argument Orwellem je pro fanoušky Putina střelbou do vlastní nohy.

Zkrátka: boj proti dezinformacím, i na úrovni státu, je naprosto správný. Ať si samozřejmě každý plácá, co chce, ale proč by měl být chráněn před poukazem na to, že plácá? Právo ohradit se proti lžím, výmyslům a manipulacím má mít každý. I demokratický právní stát prostřednictvím svých institucí. V zájmu všech, kterým na demokratickém právní státu záleží víc než na vlastní moci.