Návrh Evropské komise, aby velké firmy odváděly daně tam, kde skutečně vydělávají, v Česku narazil. Podle úředníků ministerstva financí doposud nevýhody takzvaného konsolidovaného základu daně převažují, takže není důvod pro jeho zavádění. A to ani v případě, že zatím má jít o firmy s obratem nad tři čtvrtě miliardy eur ročně, tedy zhruba dvaceti miliard korun, což znamená, že by se reálně týkal zhruba tisícovky firem, především z řad nadnárodních koncernů. A že na změnách ve zdanění by Česká republika podle odhadu výhledově mohla získat navíc ročně šest miliard korun. Prostě daně byly, jsou a budou čistě českou záležitostí a do daňové suverenity nám nikdo mluvit nebude.

Postoj ministerstva není překvapivý. Česká republika se dlouhodobě staví k evropským návrhům jednoznačně negativně. A jakékoliv snahy o sjednocení čehokoliv (měny, daňové politiky, bankovní unie apod.) jsou vnímány jako nemístné narušování vnitřní politiky nezávislého státu, který ví vždy nejlépe, co a proč dělá. A když to náhodou dělá špatně, stejně je to určitě lepší než pravidla z Bruselu.

Navíc je pravda, že propočty, kolik která daň přinese či nepřinese, jsou spíš záležitostí teoretiků a volební propagandy než všední skutečnosti. V praxi by možná společný daňový základ zjednodušil firmám situaci, a možná by dokonce přinesl i pár miliard korun do rozpočtu navíc, pořád však zůstává mnoho důvodů, proč se společné daňové politice bránit zuby nehty. Protože ten, kdo nakládá s daněmi, má zcela reálnou politickou moc.

Důvody, proč se každý politik bude bránit společné daňové politice, ale současně hájit členství v unii, jsou následující:

Jakékoliv zvýšení daní bude přičteno na vrub rozhodnutí evropských orgánů. Jakékoliv snížení daní se dá prodat jako dárek českých politiků občanům, nejlépe v předvolebním období.

Všichni musí platit daně, ale kdo je skutečně bude platit, o tom chceme rozhodovat my. A každý ministr financí a vůbec politik ví, že je podstatně jednodušší danit velké množství malých podniků, které nemají peníze na lobbing a nejsou schopniy se sjednotit. Dělat problémy velkým firmám znamená narazit na víc peněz, dražší právníky a lepší poradce, než má stát.

Daňová politika by měla odrážet realitu, a tedy je i prostředkem, jak upravovat sociální politiku. Ve chvíli, kdy daně platí prostřednictvím daně z přidané hodnoty všichni, kteří nakupují zboží a služby v maloobchodě, lze ohrožené skupiny zvýhodnit nižší sazbou.

Velkým a bohatým firmám daně stát klidně odpustí úplně (formou daňových prázdnin), případně je zvýhodní. Protože je potřebuje. Pro stát je důležité, aby tady firmy vůbec byly, prosperovaly a zaměstnávaly kohokoliv, kdo je potom ochotný a schopný utrácet v maloobchodu. To, že aktuálním výsledkem této politiky je, že významnou část českého průmyslu tvoří takzvané montovny, nevadí. Stejně jako to, že výší mezd Západ doháníme jen velmi pomalu. Stále jde o výsledek daňové politiky, kterou jsme si nezávisle vybrali. V budoucnosti ji navíc můžeme změnit podle toho, co a koho chceme podporovat.

Daně jsou důležité pro stabilitu rozpočtu. Podstatně důležitější jsou ale pro prezentaci resortu a ministra financí osobně. Jenom ten, který řídí skutečně dobře, může dostat plaketu nejlepšího ministra financí. To je nezávislá cena časopisu GlobalMarkets (dříve Emerging Markets), kterou v minulosti dostal jak Miroslav Kalousek, za jehož působení skončil rozpočet nejhůř v historii, tak i Andrej Babiš, který se chlubí nejlepším výsledkem.

A konečně, daně jsou skvělým marketingovým tahem ve volbách. Stačí hlasitě opakovat: "Tomu dal a tomu víc." Většinou to funguje, protože zbytek říkadla si stejně nikdo nepamatuje.

Současný návrh společného evropského daňového základu je ve skutečnosti minimem, na kterém by se země mohly bezbolestně shodnout.

Jenže to, co z něj výhledově plyne, tedy společná daňová politika, je politicky hrůzostrašné. Nikoliv proto, že by hrozila reálná mohutná devastace rozpočtů, případně náhlý odchod velkých investorů jinam. Ale jak nalákat voliče, když ne výjimkami, odpočty a daňovým pardonem?