Pokuta, kterou loni Evropská komise udělila firmě Apple, o jejímž osudu se bude bezpochyby jednat minimálně celý letošní rok, naprosto zastínila fakt, že boj za to, že nadnárodní korporace a vůbec firmy budou platit "spravedlivé" daně, ve skutečnosti ani nezačal. Přes veškeré úniky typu LuxLeaks či Panama Papers se seznam zemí, s nimiž by měla mít Evropská unie dohodu o automatické výměně informací, teprve připravuje. A ne všichni s ním navíc souhlasí. Daňovým rájem totiž není pouze Panama, ale i řada evropských států.

Evropa se zatím nedokázala dohodnout ani na tom, jak konkrétně má vypadat směrnice o boji proti daňovým únikům. Členské země, které nabízejí nějaká daňová zvýhodnění, o žádném omezování nechtějí ani slyšet. Představa, že by v Evropě začal platit stejný výpočet základu daně nebo že by se daně firem rozpočítávaly mezi státy podle předem daného klíče, se nelíbí ani Česku. Spolu s jinými zeměmi tvrdí, že je to dobrý nápad, ale že by s jeho zavedením Evropa neměla pospíchat.

Namísto spolupráce tak i letos pokračuje souboj o to, kdo firmám nabídne víc. Premiantem je Orbánovo Maďarsko, kde od začátku letošního roku začala platit devítiprocentní daň pro příjmy firem. Mimochodem jde o zemi, která jako jedna z prvních zavedla sektorové daně.

Poučily se ale i další země. Italský rozpočet na rok 2017 s poklesem firemních daní počítá, přestože finanční situace státu nepatří k nejlepším. Ke stejnému kroku hodlá přistoupit i Francie. Nizozemsko zas připravuje nové daňové schéma, jež by mělo do země nalákat ještě víc nadnárodních korporací.

Jediné, co reálně existuje, je iniciativa BEPS Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, která se týká přelévání zisků a snižování daní. K té se do konce roku 2016 připojilo už 90 zemí světa. V praxi to však nic neznamená − podle průzkumu společnosti Grant Thornton 78 procent byznysu nijak nezměnilo přístup ke zdanění. A ani nemuselo − jejich ekonomická síla je často větší než síla zemí, které možná mezinárodním organizacím něco slíbí, do legislativy ale překlopí něco jiného.

V boji proti daňovým únikům a přelévání zisků, jež umožnila globalizace, pomůže pouze globální spolupráce. Ve skutečnosti ale země dělají všechno pro to, aby spolupracovat nemusely, a hájí pouze svoje vlastní zájmy. Namísto dohody tak představují nové a nové námitky, trvají na nekonečném přechodném období, na mírných sankcích a samozřejmě na výjimkách. Jediným výsledkem je však posílení finanční i politické moci firem. Pro země jde ale o závod ke dnu.