Čtenáři IHNED.cz zvolili slovem roku 2016 "populismus". Je to přiléhavé. Populismus se prosazuje v Česku i ve světě jako nikdy předtím. V současné politice jde převážně o jedno: říci lidem, co chtějí slyšet, bez ohledu na realismus navrhovaného či pravdivost řečeného, vyvolat vlnu emocí a na ní dosurfovat k cíli, jímž je uchopení moci. Trump, brexit, Zeman, Babiš − to jsou jen různé projevy či ztělesnění téhož fenoménu.

Jistá míra populismu samozřejmě patřila k politice vždy. I v minulosti se slibovalo příslovečné modré z nebe.

Byl tu populismus levicový (zvýšíme dávky, zaplatí to bohatí), populismus pravicový (snížíme daně, dávky seškrtáme na dřeň) a populismus extremistický (za vše mohou Romové). Ale vždy bylo víceméně jasné, komu je ten či onen populismus určen, z čehož také vyplývalo jeho omezení. Nikdy nemohl zasáhnout celou společnost.

Dnes je to jiné. Žijeme v době jakéhosi "catch all" populismu, který si nárokuje všechno a všechny.

Populismu, který se netají tím, že chce zlikvidovat politiku jako takovou ("nejsme jako politici"), přičemž vše se má rozplynout v jakési národní frontě za obecné dobro. Jde o populismus, který je mnohem nebezpečnější než všechny předešlé.

Nový populismus se samozřejmě nezjevil sám od sebe. Je odpovědí na poptávku lidí, na které se zapomnělo. Nebyli to jen lúzři, "poražení globalizace", jak se často říká. Byli to docela normální, vcelku úspěšní lidé, kteří dosud měli oprávněný pocit, že jim nikdo nenaslouchá. Politika se zapouzdřila, promlouvala převážně skrze vyhlášky a zákony, které padaly jaksi shůry, stejně jako přibývající korupční skandály. Nikdo ale nechce být jen objektem dění, každý potřebuje uznání a respekt − přinejmenším to, aby s ním někdo mluvil. A když to nedokázala standardní politika, chopili se příležitosti populisté.

Těžko se divit, že dost lidí je ochotno předat jim moc, aniž by se příliš ptali, co s nabytou mocí udělají. Koneckonců v dějinách se tenhle proces neodehrává prvně.

S populismem nového typu se bojuje obtížně. Zatímco s populisty nedávné minulosti bylo možné vést jakousi debatu, upozorňovat na nereálnost jejich slibů, s těmi dnešními to dost dobře nejde. Definičním znakem nového populismu je neurčitost, neuchopitelnost.

Jak polemizovat s hesly "Bude líp" nebo "Make America Great Again", když není jasné, co vlastně znamenají, natož jaké prostředky budou k jejich naplnění použity?

Primárním obsahem dnešního populismu je emoce a s ní se příliš polemizovat nedá, podobně jako bylo v jisté době marné polemizovat s dějinným optimismem komunismu.

Jaké jsou taktické prostředky nového populismu? Na prvním místě samozřejmě stojí vymezení nepřátel, kteří komplikují cestu k "obecnému dobru". Takovým nepřítelem může být dnes člověk, který pobírá sociální dávky, uprchlík, migrant, Rom, člověk postižený nebo třeba i hospodský podezřelý z toho, že neodvádí daně. Zkrátka každý, koho je možné vylíčit jako jedince, který ujídá chlebíček slušným, poctivým "normálním" lidem.

Nepřítelem jsou ve světě nového populismu samozřejmě i ti, kdo výše uvedeným pomáhají. Oblíbeným terčem jsou proto nevládní organizace, establishment, Brusel, vše shrnováno pod pojem "elity", který již dnes nabyl hanlivého obsahu.

K novému populismu integrálně patří termíny post­pravda a postfaktičnost (staly se slovy roku ve Velké Británii a Německu).

Nový populista si nemusí dělat starosti s pravdivostí svého výroku či relevancí použitého údaje.

Jediným smyslem jeho argumentace je podpora základní emoce. Nejlepším příkladem je výrok šéfa UKIP Nigela Farage před referendem o brexitu, že Británie odvádí do evropského rozpočtu týdně 350 milionů liber, které by se daly použít na britské zdravotnictví.

Byl to nesmysl, ale kvalitně koloroval tvrzení, že členství v EU je pro Británii nejen nevýhodné, ale i jaksi amorální, protože bere peníze nemocným.

V českém kontextu může sloužit jako příklad populistické postpravdy neochvějné tvrzení Miloše Zemana, že existuje přímá linka mezi migrací a terorismem, i když fakticky útoky v drtivé většině nepáchají uprchlíci z aktuální migrační vlny. Statistiky či jakékoliv údaje slouží novému populistovi zásadně jen k legitimizaci jeho postoje.

Kritériem pravdivosti už není správnost, ale účel.

K novému populismu patří i boj proti "politické korektnosti". Ten sice na jednu stranu může sloužit k pojmenování jevů, o kterých se nemluvilo, ale v Česku je vzývaná "nekorektnost" spíše prostředkem k ospravedlnění předsudků. O nezaměstnaných u nás dnes již můžete říci, že jsou to odporní darmožrouti, a současně tvrdit, že nejste primitiv, ale že jste jen roztomile politicky nekorektní.

Proč je to nebezpečné? Inu, sedlákům se také muselo nejdříve v padesátých letech začít říkat "politicky nekorektně" kulaci, než se na ně kolektivizátoři vrhli jako na škůdce obecného dobra.

Ne že bychom nutně museli s novým populismem dospět až k této úrovni. Ale faktem je, že v posledním roce došlo k varovnému posunu. Už není negativně vnímán populista, ale spíš ten, kdo populismus jako populismus pojmenovává. Stavět na předsudcích a emocích a politicky je kapitalizovat, to je již zcela standardní.

Za rok se asi už "populismus" v anketě o slovo roku neumístí. Bude samozřejmý, neviditelný.

Ne, opravdu to není obžaloba těch, kdo populistům podléhají, protože mají pocit, že jim nikdo dlouho nenaslouchal. Emoce se dají pochopit. Nicméně stále platí to, co píše TGM v Ideálech humanitních: "Můžeme stavět na emocích, ale potřebujeme též rozum, aby nám k tomu svítil." V současné době je, zdá se, bohužel zhasnuto.