Každý rok můžeme sledovat spoustu událostí, které se odehrají "poprvé". V zásadě je lze rozdělit do dvou skupin. Do první patří ty, které jsou zároveň i derniérami. Mají charakter náhodného záblesku bez dlouhodobějšího významu a vlivu, vzpomíná se na ně, pokud vůbec, spíš jen jako na kuriozity. Pak ale existují premiéry, které jsou jakýmsi návěštím budoucnosti. Jsou v nich skryty zárodky budoucích dějů či signalizují hlubší změny ve společnosti. Není to vždy snadné rozlišit. Pokoušet se o to znamená vystavit se riziku omylu a následného výsměchu.

S tímto rizikem vybírám několik českých "poprvé", která přinesl rok 2016 a která v sobě mohou nést zprávu o naší budoucnosti.

Vítězství ANO v krajských volbách

Volby do krajských zastupitelstev přinesly hned dvě premiéry naráz. Kromě toho, že v nich poprvé nezvítězila ani jedna z dominantních sil polistopadové politiky − ČSSD ani ODS, premiérově zcela propadla parlamentní opozice.

Zatímco dosud výsledky krajských voleb vždy odrážely skeptické naladění voličů proti politice aktuální vlády nebo rovnou protest proti ní (2008), letos poprvé vyhrála vládní strana − Babišovo ANO.

Andreji Babišovi se podařilo nevídané: kumulovat a využívat moc a zároveň budit dojem opozičníka bojujícího proti "systému". Značná část voličů si evidentně není toho paradoxu vědoma či je ochotná ho přehlížet, což signalizuje, že touha po radikální změně není v Česku vyčerpaná; ochota předat ještě více moci nevypočitatelnému majiteli Agrofertu je značná.

Scéna se zjevně mění na dlouhou dobu dopředu. Pravice je paralyzovaná, hlavní konflikt se odehrává mezi ČSSD a Andrejem Babišem. Pokud dáme na zákonitost, že sněmovní volby většinou (zatím ve třech ze čtyř případů) vyhrává strana, která ovládla volby krajské, bude vítězem sněmovních voleb v říjnu 2017 Andrej Babiš.

Důsledky pro Česko jsou neodhadnutelné. Spolehnout se lze jen na to, že za Babišem bude stát zástup stoprocentně loajálních straníků − zaměstnanců ochotných udělat cokoliv, co bude jejich šéfovi s mesiášskými sklony a svébytným chápáním demokratických procesů vyhovovat.

Nové zákazy a příkazy

V zájmu "obecného dobra" začal stát v uplynulém roce dávat najevo celým skupinám, že jim nevěří a bude je přísněji kontrolovat. Systém EET, tato daňově kontrolní premiéra roku, postavil každého podnikatele do pozice předpokládaného daňového delikventa, což ještě zvýraznila existence ministerských webů s tematikou "udej svého hostinského".

Daně se samozřejmě mají platit, ale plošnost a okolnosti zavádění nových kontrolních systémů, které nakonec působí největší trable těm nejslabším, jsou mrazivé.

Problematická (i když výrazně méně) je i další regulační premiéra roku 2016 − zákaz kouření v restauracích. Jde asi o největší civilizační změnu, kterou rok přinesl. Na jednu stranu se konečně připojujeme k zemím, kde chrání zdraví personálu a bojují se zhoubnou a společensky nákladnou závislostí.

Na druhou stranu ale není možné úplně ignorovat hlasy, že jde o součást trendu zakazovačství, utužující se státní kontroly nad řadou lidských činností.

Těžko říci, který z těchto aspektů se ukáže jako podstatnější.

Ohrožení ústavně zaručených svobod

Poprvé od roku 1989 došlo letos k zásadnějšímu ohrožení svobod shromažďování a projevu. Při návštěvě čínského prezidenta byl demonstrujícím znemožněn vstup na řádně ohlášené místo, lidé s tibetskými vlajkami byli nejen vystaveni útokům čínských "turistů", ale i terčem problematických akcí české policie.

Ve sněmovně pak skupina 60 poslanců navrhla trestat vězením každého, kdo bude veřejně "hanobit" prezidenta republiky. Zdálo by se, že projednou by se nad tím dalo mávnout rukou.

Skutečně nemusí jít o trend, ale ve spojitosti se signály z okolních zemí, kde demokracie zažívá horké chvilky, a naladěním části českých voličů, neskrývajících sympatie pro pevnou ruku, bychom měli být maximálně obezřetní. Z historie víme, že svoboda se vybojuje těžce, ale přichází se o ni lehce, ba někdy i nepozorovaně.

První česká oběť teroristického útoku

Při předvánočním útoku v Berlíně zemřela spolu s 11 dalšími lidmi Češka Naďa Čižmárová. Tragédie nám připomněla, že teroristické útoky jsou součástí reality, není možné jim ve všech případech zabránit. Současně se ale − přinejmenším emocionálně − dostává problém terorismu na novou úroveň naléhavosti.

Je otázkou, zda pocit ohrožení povede k instinktivnímu uzavírání se Česka (a dalších hlavně středoevropských zemí), které se nakonec může stát jedním z faktorů dezintegrace Evropské unie, nebo k uvědomění, že je potřeba pracovat na společném řešení problému. Otevřené jsou obě cesty, ale tlak na uzavírání se sílí.

Premiéry roku 2016 svědčí o tom, že se nacházíme uprostřed dějů, které mění Česko a celou Evropu. Možná stojíme v předpokoji opravdu velkých změn. Výsledek nelze odhadnout, ale zdá se, že duch doby vane od otevřenosti směrem k uzavírání, utužování a autoritářství.

Úmysly těch, kdo zeitgeistu přifukují, nemusí být špatné, ale víme, kam že i ty nejlepší úmysly často dláždí cestu…