Ostrava není zrovna město pro pohádky, to spíš bouřky neklidu a zkoušek dopadají na tamní obyvatele. Ostravské Národní divadlo moravskoslezské je tedy ideálním místem pro operní Bouři − i když pozdně romantický opus Zdeňka Fibicha z devadesátých let předminulého století vznikl podle předlohy s pohádkovými motivy.

Fibich komponoval operu na námět stejnojmenné Shakespearovy hry − dramatikovy poslední a dosti tajemné, kterou do libreta upravil básnický bard Jaroslav Vrchlický.

Fibichovou Bouří také vrcholí projekt nazvaný Shakespeare Ostrava, připomínající 400 let od dramatikova úmrtí, který ve zdejší opeře přinesl i jarní premiéru Hamleta francouzského skladatele devatenáctého století Ambroise Thomase.

Před stěnou pokreslenou renesančními motivy se odehrává vstupní scéna Bouře. V ní kouzelník a vládce tajemného ostrova Prospero v mužném podání slovenského hvězdného barytonisty Aleše Jenise uklidňuje svoji dceru Mirandu, ztělesněnou vynikající sopranistkou Alžbětou Poláčkovou.

Konstruktivní scéna Davida Baziky s odkazy k Leonardovi da Vincimu využívá točnu a další jednoduché mechanické prostředky, včetně šlapacího létacího stroje. S ním zde přistane duch Ariel, Prosperova pravá ruka a vykonavatel jeho vůle.

Opera

Zdeněk Fibich: Bouře
Režie: Jiří Nekvasil
Hudební nastudování: Marek Šedivý
Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské v Divadle Antonína Dvořáka, premiéry 1. a 3. prosince, nejbližší repríza dnes

Ariel je neurčitá androgynní postava, takový David Bowie konce devatenáctého století, muž se sopránovým partem, jehož se s mimořádným pohybovým talentem zhostila Olga Jelínková. Také další hlavní postavy premiérového obsazení dopadly velmi dobře: v Ostravě zdomácnělý italský tenor Luciano Mastro v roli Mirandina nápadníka Fernanda i Kaliban, "ten drzý netvor z bahna pravěku", v herecky svůdné interpretaci Ukrajince Jevhena Šokala.

Představení v režii Jiřího Nekvasila je herecky i pěvecky propracované a rovněž logické, což není v komplikovaném ději a Vrchlického vysoké básnické řeči samozřejmostí. K rozpohybovanému a zabydlenému opernímu jevišti, pro Nekvasila tak typickému, přispívají také všudypřítomní baletní duchové.

Zvládnuté hudební nastudování je dílem devětadvacetiletého dirigenta Marka Šedivého, který byl postaven před složitou úlohu: vyrovnat se s přitažlivou novoromantickou syntézou postwagnerovského a postsmetanovského stylu, zejména v situaci, kdy fibichovská interpretační tradice je nepatrná. Sám dirigent uvedl, že se s Fibichovým odkazem během studií nesetkal. I pro něj je záhadou, proč se Bouře, stejně jako jiné skladatelovy opery, téměř nehraje. V Ostravě byla Bouře nastudována naposledy v roce 1947, v Praze roku 1935. Přitom wagnerovsky pojatý barytonový part Prospera je velkou a smysluplnou výzvou. V Ostravě ho v alternaci s Alešem Jenisem zpívá snad jediný český wagnerovský pěvec a také otužilec Richard Haan, přemožitel kanálu La Manche, který by snad k Prosperovu ostrovu i doplaval.

Národní divadlo moravskoslezské svou už tradičně náročnou dramaturgií připomnělo, že i "proněmecký" wagnerián Fibich − jenž mimochodem svého prvorozeného, předčasně zemřelého syna a stejně tak i syna druhého pojmenoval po Wagnerovi, tedy Richard − patří na piedestal české hudebnosti i na operní jeviště.