První zvládne svému šéfovi objednat helikoptéru s jeho oblíbenými zahraničními komiky a porcí čerstvé mozzarelly. Druhá zachraňuje planetu a v boji proti jadernému zbrojení se před americkým prezidentem Obamou nebála uchýlit ke zlatému aktivistickému žánru: "boji na holá prsa". Třetí má slabost pro Shakespeara a její líbeznost může být pro publikum omamující − v tu chvíli na ně také nejsilněji dopadne její smysl pro suchý humor.

Všechny tři ženy vychovávají malé děti, s nimiž si z finančních důvodů nemohly či nemohou dovolit nepracovat, a to v situaci, kdy "matka" je v pracovně­právním vztahu svého druhu diagnózou; okolí je pro změnu může odměnit nálepkou "kariéristky".

Pracovní dráhy lingvistky a osobní asistentky Adély Svobodníkové (39), aktivistky a moderátorky Ivony Remundové (33) a divadelní a filmové herečky Jany Bernáškové (35) jistě není možné pokládat za statistický vzorek, na němž budou patrné nejčastější problémy, s nimiž se Češky musí vypořádat při návratu do práce.

Platí­-li však loňská zjištění projektu Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR s názvem Od mateřství k nezaměstnanosti: postavení matek malých dětí na trhu práce (Bičáková, Kalíšková, 2015), jsou české ženy z tohoto hlediska poněkud ohroženým druhem. Třetina matek dvouletých dětí míří po skončení rodičovské rovnou na úřad práce, v případě matek dětí tříletých se jedná až o 60 procent z nich.

Trojice Svobodníková−Remundová−Bernášková zastupují tu část žen, již nespasí ani garantované místo, ani vznik částečných či sdílených úvazků, k nimž zaměstnavatele motivuje novela pracovního zákoníku. Protože jsou na volné noze, může jim prospět jen ústup kulturních stereotypů a hustší síť cenově dostupných služeb péče o děti. Jejich zážitky se šéfy, s granty a miminy však mohou ostatní matky motivovat, když ne k vyššímu výkonu, pak alespoň k vyšší drzosti.

Matky v práci: pro a proti

◼ Mnoho hodin věnovaných rodině, mnoho hodin věnovaných práci – a nic moc mezi tím. I tak je možné parafrázovat jedno ze zjištění studie Sociologického ústavu AV ČR s názvem Ekonomické náklady mateřství (Hašková, Křížková, Dudová, 2015).

◼ Zaměstnanost matek dětí do 15 let podle ní dosahuje pouhých 57 procent, což je jedno z nejnižších čísel v EU.

◼ Východiskem situace je pravděpodobně kombinace relativně dlouhé mateřské (28 týdnů) a rodičovské (nejčastěji tři roky), které se mohou řetězit. Během nich dochází k "etapizaci" kariér žen, jež opakovaně začínají znova, což se dlouhodobě projevuje na struktuře jejich příjmů.

◼ Výhodou českého prostředí je kulturně zakotvené vnímání důležitosti kojení a raného vztahu mezi dítětem a matkou – stát se nesnaží tyto role suplovat službami (např. v Belgii trvá rodičovská jen tři měsíce, pak může dítě do jeslí).
◼ Nevýhodou je "nepřístupnost" mnoha pracovních pozic kvůli rigidním nárokům na místo, čas výkonu práce a předsudkům o schopnostech zaměstnankyň, které zároveň zaopatřují potomky.

Najmout matku? Nejlíp omylem

Mluví vytříbenou češtinou s dramatickou intonací a prvorepublikovými formulacemi − pokud ovšem nepřepne do jazyka rodné uhelné pánve "ponašemu", což je směsice jadrného těšínského dialektu a polštiny.

Filoložka Adéla Svobodníková (39) disponuje sadou unikátních životních doporučení ("nedávej své srdce nikomu, kdo nemá pochopení pro hudbu Stevieho Wondera"), v nichž se odráží její vášeň pro snoubení "vysokého s nízkým" − například lekcí ze staroanglické mytologie s tipy z časopisu Žena a život.

Živí se překlady, učením, ale také prací osobní asistentky, kde využívá zkušenosti nabyté v diplomatickém servisu. Aby mohla trávit co nejvíc času s dcerou Medou, jíž je rok a sedm měsíců, pracuje časně ráno a pak pozdě večer.

"Můj současný šéf měl při výběrovém řízení jen dvě kritéria. V žádném případě nemínil zaměstnat matku a potom někoho, kdo kouří," líčí Svobodníková cestu k práci pro zahraničního investora, zatímco si připaluje cigaretu. Obchodník přichází na středoevropský trh téměř bez konexí, proto je její role klíčová; Svobodníková ho chrání před zdejší podnikatelskou šedou zónou.

"Přede mnou viděl kandidátky, které byly mladší, hezčí, kdovíjaké. Když jsem se s ním sešla, o jeho požadavcích jsem nevěděla − a byla to prakticky první věc, kterou jsem mu oznámila. Jeho syn mi pak řekl, že to byl jeden ze vzácných případů, kdy ve tváři svého otce uviděl náznak emoce," usmívá se.

Klient prý později přiznal, že "sám neví, proč si ji vybral". Svobodníkovou není těžké přesvědčit, že není mnoho lidí, kteří by dokázali z hodiny na hodinu otevřít jeden z terminálů ruzyňského letiště, protože do Prahy míří severoafrický princ, jenž se odmítá legitimovat a vyhrožuje, že bude­-li nucen vytáhnout diplomatický pas, "ztropí skandál a tatínek vám vyhlásí válku".

Skeptická je však k otázce otevřeně diskriminačního kritéria − přinejmenším toho prvního, s nímž se setkala: "Samozřejmě že matky být diskriminované nemají. Věci by měly nějak být, ale nejsou. Je zbytečné zabývat se světem, který je skvělý." Poznamenává, že pracuje pro muže, který sice děti má, ale v životě je nevychovával.