Pád posledního z pěti velkých syrských měst do rukou asadovského režimu provázený utrpením tisíců civilistů má při vší hrůze provázející válku jednu zřejmou logiku. Rýsovala se již na počátku konfliktu před více než pěti lety. Tehdy, na jaře 2011, vyšli do ulic lidé, kteří požadovali více svobody pro občany a méně korupce a útlaku vládou jednoho rodinného klanu. Odpovědí nebylo vyjednávání, ale kulky vládních ostřelovačů ze střech do protestujících zástupů a tanky v ulicích, vše s dvojím cílem, jedny zastrašit a ty, kdo se zastrašit nenechají, přimět, aby se chopili zbraní, a režim je potom mohl označit za vzbouřence a teroristy.

Jakmile demonstrace začaly střídat boje, vstoupili do hry vnější hráči. Na straně povstalců sousední Turecko a také ty arabské státy, které si přály odstranit režim v Damašku jako silného regionálního rivala. Po řadě měsíců to vypadalo, že Bašár Asad padne, a to navzdory masivním dodávkám zbraní z Ruska i přímé účasti polovojenských milic z Íránu a jeho spojenců z libanonského Hizballáhu. Loni v září Moskva vstoupila do syrské hry přímo, když viděla slabost Spojených států, které k důraznějšímu zásahu nepřiměly ani důkazy o nasazení chemických zbraní vládními vojáky, ačkoliv prezident Barack Obama právě to označil za nepřekročitelnou mez.