Když před 56 lety vyšla kniha Daniela Bella Konec ideologií, zdálo se, že se autor pravděpodobně zbláznil. Psal totiž o vyčerpání velkých ideologických systémů konzervativního, liberálního i třídního marxistického typu na konci 50. let, tedy právě v době, kdy naplno zuřila studená válka a kdy se naopak zdálo, že nic než ideologie nežene světové dějiny. Bell tehdy předpovídal, že vyspělé společnosti přestane bavit soutěžit v koncepcích ideálního státu a dříve či později propadnou tradičním etnickým a náboženským konfliktům minulosti.

Na konci 20. století se Bellova koncepce částečně naplnila, to když vypukla válka na Balkáně a západní svět stále častěji narážel na islamistickou hrozbu. Konec ideologií se ale v té době používal spíše v souvislosti s koncem bipolárního světa, protože se zdálo, že budoucí politickou otázkou už nebude, na čí straně je historická pravda, nýbrž jak manažersky dobře řídit stát, ať už je liberální, nebo jde o stát vůdcovského typu. Bell se přitom nemýlil v tom, že se ztrátou vyhraněné ideologické pozice přijdou i xenofobní nálady, jakýsi komplexnější odpor k jinakosti všeho druhu.