Takto rozhovory obvykle nezačínají. Odstupuje vláda a novinář Pierre by měl být u toho. Jenže čeká na filmovou a televizní hvězdu Katju, jejíž "filmy vidělo devět milionů lidí". Ale politický komentátor Pierre mezi ně nepatří. A jediné příběhy, které o Katje zná, se týkají velikosti a tvaru jejích prsou. 

Celý čas inscenace nazvané Interview, která měla o víkendu premiéru v pražském Dejvickém divadle, však spolu budou muset strávit při rozhovoru v jednom bytě.

Nizozemský spisovatel, scenárista a provokativní sloupkař Theodor Holman napsal Interview původně jako scénář ke stejnojmennému filmu režiséra Thea van Gogha z roku 2003. A celosvětovou pozornost si námět získal díky americkému remaku, který adaptoval, režíroval a hlavní roli v něm sehrál Steve Buscemi.

Dílo o jedné podivné slovní přestřelce však na jevišti dostává odlišnou podobu. Na rozdíl od obou filmů, které staví na realismu a na drásavém rozkrývání emocí v proměňujících se tvářích herců, se v Dejvickém divadle zdůrazňuje jiný aspekt. Nejde jen o psychologickou přetahovanou, ale především o různé typy her, které spolu obě postavy hrají.

Ponižování i povyšování, cynismus i přecitlivělost, vášeň i apatie − to vše nesvědčí jen o psychologických proměnách postav, ale také o stylizaci a přebírání různých rolí. Herečka Katja je na ně zvyklá a ostřílený novinář Pierre ze své praxe také musí umět nastavovat politikům různé tváře. Po celou hodinu a půl trvání inscenace se však v myslích diváků vznáší jediná prostá otázka: Proč?

Herec Martin Myšička se po hře Krajina se zbraní z roku 2009 podruhé stal režisérem. A existují okamžiky, kdy se během Interview divák ptá, zda své jediné dva herce Jaroslava Plesla a Veroniku Khek Kubařovou vede pevně. Nejsou některé repliky příliš emotivní, změny v chování postav příliš náhlé? Jenže pokud publikum nezareaguje na narážky postav o přehrávání, silná pointa inscenace ho donutí revidovat viděné.

Je to současně geniální tah i neprůstřelné alibi: jako by nešlo rozhodnout, kde končí koncept a kde se objevují případné drobné nedostatky, které už nejsou jeho součástí.

Kdo koho se snaží dostat na lopatky? Kdo je v pozici oběti? Kdo hraje unuděnou hru, aby vyplnil čas? Podobné otázky narušují inscenaci, která na základní rovině funguje velmi dobře i jako tradiční psychologické drama.

Divadlo

Interview
Autor: Theodor Holman
Režie: Martin Myšička
Hrají: Veronika Khek Kubařová a Jaroslav Plesl
Praha, Dejvické divadlo, premiéra 3. prosince, nejbližší uvedení 11., 13. a 19. prosince

Jako by postavy nepřecházely z místnosti do místnosti v Katjině bytě, spíš celý byt díky baletně elegantní a plynulé přestavbě scény "za pochodu" dýchá emocemi. A podobně Katjiny pocity odrážejí proměny jejích šatů a především bot − od tenisek přes střevíčky na podpatcích až po růžové chlupaté bufy.

Z takřka dekadentně nonšalantních replik ve stylu "Chlapi chtěj' hlavně to vnějškový. Někdy si připadám jako zeď s fasádou, co může každej pochcat…" se postupně stávají tíživá slova. Neustále se tematizuje, co je v nitru a co pouze na povrchu, ale není to jen další rovina hry? A hrají ji oba zúčastnění?

"Umím brečet hodně dobře, musím se sama pochválit," poznamenává v jednu chvíli Katja. Na konci se ukáže, jak prorocká ta věta pro Pierra byla. V Dejvicích se vyhnuli až banální pointě z původního van Goghova filmového Interview. Nechali drtivou pravdu o lži doznít nenápadnějším způsobem, který neporuší předchozí jednotu místa, času a děje, ale naopak sjednotí dvě nedaleká místa v jedno. Postavy konečně stanou tváří v tvář iluzi. Má to sílu.