Itálie je v krizi. Tahle myšlenka, jak už to u výrazných myslitelů bývá, se v hlavě Carla Petriniho formovala nejprve velmi pomalu. Nesměle si ho osahávala jako stařec mladou dívku. V celé své marnosti se zhmotnila až v roce 1986. Už nebylo o čem pochybovat: Itálie je v krizi! Carla Petriniho o tom přesvědčily dvě události: onoho roku zemřelo na Apeninském poloostrově 19 lidí na otravu levným červeným vínem a na Piazza di Spagna, v samotném srdci Říma, otevřel McDonald's.

Jenže Petrini sám sebe od chvíle, kdy v dětství poprvé ochutnal piemontský ovčí sýr Murazzano, považoval za profesionálního gurmeta. Metanolem pančované víno a rychlé občerstvení ve stínu sloupu Neposkvrněného početí pro něj proto nemohlo znamenat nic menšího než vyhlášení války jeho cechu. Každý muž v sobě prý nese alespoň jeden dobrý skutek a Carlo Petrini se během nezvykle horkého léta před třiceti lety rozhodl vybrat si ten svůj. Založil hnutí Slow Food a vyrazil se svými stoupenci do ulic.

Zpovzdálí vřavu demonstrantů táhnoucí hlavními tepnami Říma a mávající transparenty s nápisy Questo è troppo! − Máme toho dost! − sledovala také Carla Sozzaniová. Tehdy 39letá šéfredaktorka italské Elle. I v její hlavě se začala formovat myšlenka.

Pátek, 25. listopadu 2016, butik 10 Corso Como. Silvia Bertocchiová se nerada fotí a nerada dává rozhovory. Zato má úsměv, do něhož se každý muž, který v pubertě s rodiči jezdil do Itálie na dovolenou, alespoň jednou zamiloval. Má také talent na nákupy a je věrná. Carle už 25 let. Tak dlouho pro ni pracuje jako "buyerka", profesionální nákupčí. "Známe se v podstatě od chvíle, kdy se inspirovala Carlem Petrinim a rozhodla se světu představit svůj koncept slow shopping," vzpomíná Silvia.

V ulici Corso Como na místě s popisným číslem 10 tehdy Carla Sozzaniová otevřela nejprve galerii, o rok později následoval butik, pak knihkupectví, restaurace a časem přibyly i tři apartmány plné unikátního nábytku − pro ty, kteří pomalé nakupování berou opravdu vážně. A chcete-li brát nakupování vážně, pak jste v Corso Como v těch nejlepších rukou.

jarvis_584588e7498e80b4d86a032a.jpeg

Azzedine Alaïa, Maison Margiela, Comme des Garçons − to jsou značky, které podle Silvie Bertocchiové tvoří DNA obchodu. "Jinak ale rádi mícháme mladé návrháře se zavedenými brandy, dostupné produkty s prémiovými," říká Silvia.

V Carlině světě se najde místo jak pro ikonické židle avantgardního průmyslového návrháře Oliviera Mourguea, které se poprvé objevily ve filmu 2001: Vesmírná odysea, tak i pro kecky od Bati.

V encyklopedii židovských mýtů se píše o sedmi nebeských palácích, kterými musí člověk v rámci své spirituální cesty projít. Cílíte-li ovšem spíše na trochu toho starého dobrého nákupního rauše než na nanebevzetí, zajisté si vystačíte se sedmi pozemskými místnostmi u Carly.

Tu osmou − její − aktuálně střeží erotický mikrokosmos mistra současné fotografie Nobujošiho Arakiho. Vchod do Carliny kanceláře v levém zadním rohu galerie nepotřebuje nápis "Vstup zakázán". Mohutné dveře z černého plechu působí dostatečně nesmlouvavým dojmem. Nám se však před pár týdny zcela výjimečně otevřely.

Nejprve vás překvapí, že žena je mnohem menší než její legenda. A pak si najednou uvědomíte, že koukáte na tu nejmladší téměř sedmdesátnici na světě. Dívčí úsměv, blonďaté vlasy stažené do nedbalého ohonu, pronikavé hnědé oči, jednoduché černé šaty − ničeho moc, ničeho málo. "Buongiorno, I am Carla."

Přijeli jsme kvůli obchodu. Na tomto místě je ale nutné zmínit, že kdyby se paní Sozzaniová jednoho dne rozhodla vydražit inventář své pracovny − obrazy, skici, fotografie, nábytek −, výtěžek by pravděpodobně uživil tak dvě až tři generace rentiérů. "Všichni se rádi rozmazlují," říká Carla, což je koneckonců prý i podstata jejího slow shoppingu. Šaty od Comme des Garçons nikdy nebudou patřit mezi základní životní potřeby. Když už je ale člověk tak privilegovaný, že si je může dovolit, nemá podle Carly důvod při nákupu spěchat. "Záleží mi na tom, aby lidé během své návštěvy v 10 Corso Como uspokojili všechny své smysly."

jarvis_584588e7498e80b4d86a032e.jpeg

O privilegiích ví Carla své. Minimálně z hlediska genetického fondu rodina Sozzaniových vyhrála jackpot, a to nikoliv jen kvůli jejich mladistvému vzhledu. Carlina o tři roky mladší sestra Franca diktuje světu od roku 1988 módní trendy z pozice šéfredaktorky italské Vogue.

To ona prý v 90. letech stála společně s fotografem Stevenem Meiselem u zrodu fenoménu supermodelek. O kariéře druhé sestry Marie toho mediálně tolik známo není. Ale ví se, že má výborný vkus na muže. V roce 1990 se provdala za svého učitele literatury, jistého Josifa Brodského − ruského básníka, esejistu a tehdy už také nositele Nobelovy ceny za literaturu.

Paradoxně to byl právě Brodskij, kdo kdysi prohlásil, že je těžké zvládnout stejně dobře život i práci. A jestli je člověk nucen jedno z toho předstírat, tak ať je to raději život. Carle bychom jen neradi něco podsouvali, ale svou práci dělá naplno. Možná proto, že je jejím životem.

"Domů chodím opravdu jen spát," říká s energií v hlase, která v nás po dobu, co proti ní sedíme, nebudí jen údiv, ale i trochu studu za to, že jsme se jí původně chtěli zeptat, zda občas přemýšlí o odchodu do důchodu. Nezeptali. Nepřemýšlí.

Když v roce 1990 otevřela výstavou americké fotografky Louise Dahlové-Wolfové svou galerii, lidé ji považovali za excentričku na dobré cestě k osobnímu bankrotu. Část Milána, v níž leží kraťounká ulička Corso Como, tehdy zdaleka nebyla tak populární jako dnes a fotografii v Itálii počátkem 90. let nikdo za umění nepovažoval.

Jenže, jak říká Silvia Bertocchiová, Carla je ke svým myšlenkám stejně loajální jako k lidem. "Na zemi jsem měla beton místo mramoru. Všichni kolem mi tehdy říkali, ať to zavřu, já ale věděla, že je třeba jen chvíli vydržet."

jarvis_584588e7498e80b4d86a033a.jpeg

O 26 let později má 10 Corso Como pobočky v Soulu, Šanghaji, Pekingu a brzy přibude ještě jedna v newyorském Seaport District. A Carla Sozzaniová je mnohými považována za vynálezkyni ve světě dnes tak populárních concept storů. Přitom to prý nebylo nic složitého.

"Dvacet let jsem pracovala jako novinářka a Corso Como je v podstatě takové ztělesnění časopisu. Různé stránky, různá témata, menší, větší, pro každého něco. V podstatě jsem zůstala editorkou." Editorkou životního stylu, chtělo by se dodat.

Je pyšná na to, co dokázala? Krátké zamyšlení a pak rezolutní: "Samozřejmě že ano. Baví mě, když za mnou dnes někdo přijde a vypráví mi o svém skvělém nápadu, že chce v jednom obchodě smíchat nábytek s parfémy a časopisy. A já si v duchu říkám: Ach, doopravdy..."

Existuje ale i trend, s nímž se žena udávající trendy úplně skamarádit nedokáže. Internet. Jedinou výhodu nakupování on-line vidí Carla v tom, že když konečně dorazí balíček s tím, co si člověk objednal, on už většinou dávno zapomněl, že za to také zaplatil. "Máte pocit, že je to dárek. Alespoň do té doby, než se podíváte na výpis z účtu." Jinak se však prý nakupováním na webech jako Net-A-Porter a spol. okrádáme o zážitky. Reálný svět si můžeme vychutnat všemi pěti smysly, ten digitální pouze očima.

Nakonec musí i Carla přiznat, že občas zhřeší. Její corpus delicti se jmenuje 1stdibs.com a její závislost starožitný nábytek. A pak je tu také ta věc s dostupností. "Já neustále pendluji mezi Milánem, Paříží a New Yorkem, kde mají všechno. Když ale člověk žije třeba v… odkud že to vlastně jste?" Carla nemusí vědět, s kým se schází, důležité je, aby všichni věděli, kdo je Carla.