Akorát, že nemám mámu. Taková věta si jen stěží prodírá cestu přes klouby prstů rukou do klávesnice, aby nakonec odstartovala tento příběh. Pro 5500 dětí ve věku od tří do osmnácti let, jež vyrůstají v ústavní péči, je však realitou. Některé z nich rodiče neměly vůbec, jiné o ně přišly. Další rodiče mají, ale takové, jež se nedokázali postarat.

Výchozí situace je ovšem nakonec stejná. Musí se obejít bez toho, co Velký sociologický slovník nazývá tou nejdůležitější společenskou skupinou a institucí zodpovědnou za výchovu, socializaci a přenos kulturních vzorů. Co přesně to znamená? Na tuto otázku neexistuje odpověď. Nemohou ji znát ti, kteří vyrůstali s rodinou, ani ti, co vyrůstali bez ní.

Absenci znalostí proto nahrazujeme odlidštěnou statistikou, která nás utvrdí v tom, co už jsme beztak dávno tušili: děti z domovů jsou nejvíce ohroženy negativními sociálními jevy a jejich pozice na startovní čáře produktivního života je v porovnání s vrstevníky podstatně ztížená. Jen dvanáct ze sta mladistvých vyrůstajících v dětských domovech dokončí středoškolské vzdělání, jen tři z tisíce nastoupí na vysokou školu. Tři z tisíce. Beznaděj. V podobě černých empirických dat na bílém papíře ano. Ale jinak? Třeba ne. Pojďme jim dát tvář, těm třem z tisíce.