Vlastně to chtělo hodně sebedůvěry, tvářit se jako úspěšný politik, když strana pod vaším vedením vyhrála jen volby do Evropského parlamentu, což při vší úctě nebývají ty nejdůležitější. Pro tehdy sotva čtyřicetiletého Mattea Renziho, který se s pověstí schopného starosty Florencie vyšvihl do vedení středolevicové Demokratické strany, to byl v květnu 2014 jasný důkaz, že stejně úspěšný bude i v roli premiéra. Dnes se politik, který novostí jako by přitahoval řady zklamaných voličů, nachází v situaci, kdy může padnout, a to ne kvůli změnám, které prosazuje, ale protože je po ani ne třech letech u moci odmítán jako představitel odmítaného establishmentu.

Co vlastně Renzi prosazuje a proč ho tolik voličů odmítá? Je tu jistě vlna odporu vůči zavedeným stranám, stejně jako v referendu o brexitu nebo před americkými prezidentskými volbami. Ale která strana se v Itálii, kde se tradiční formace vládnoucí od konce druhé světové války rozpadly už před dvaceti pěti lety, může označovat za tradiční a zavedenou? Renzi mnohem spíše narazil na meze svých možností ambic, když sliboval, co vše provede během prvních třiceti dní a co během prvních tří měsíců u moci. V Itálii s parlamentem se dvěma komorami vybavenými stejně silnými komorami, kde se návrhy zákonů projednávají i čtvrtstoletí, mohl prosadit jen málo. Největší chybu Matteo Renzi, oslněný svým razantně rychlým vzestupem, udělal, když ze sebe udělal hlavní přednost své vlády a tím si přivlastnil i nejvíce odpovědnosti − za úspěchy, které sliboval, a potom i za nesplněné sliby, které ho nyní dohánějí.