Vladimíru Godárovi občas někdo paradoxně vytkne, že skládá komunikativní hudbu. Když ale k jeho letošním šedesátinám Slovenská filharmonie uvedla dílo Orbis sensualium pictus, které v 80. letech napsal pro tři stovky hudebníků a zpěváků na slova Jana Amose Komenského, dramaturg orchestru jej označil za úžasné. Spojme to tedy: Godárova hudba je komunikativní i úžasná zároveň.

Platí to rovněž pro jeho úpravy Slovenských spevů maďarského skladatele Bély Bartóka. Zpěvačka Iva Bittová a smyčcové Muchovo kvarteto je v létě vydaly na albu a od včerejška program hrají na koncertech.

Godár, který jindy píše v zásadě duchovní vážnou hudbu a je také držitelem dvou Českých lvů za hudbu filmovou, svou práci na Slovenských spevech nevnímá jako autonomní tvůrčí činnost. Prý se jen pokusil "vyrobit" něco, co by k druhému životu probudilo Bartókem sesbírané slovenské lidové písně.

"Málo lidí si uvědomuje, jak hluboký byl Bartókův vztah ke slovenské kultuře. V maďarských knihách se o tom téměř nepíše. A Slováci nechali Bartóka Maďarům," začíná Godár v rozhovoru pro HN vyvracet zažité vědomí, že Bartók byl "plnokrevný" maďarský skladatel. Vždyť jeho matka Pavla Voitová pocházela z Liptovského Mikuláše, kde Maďaři nežili, a Bartók se narodil v dnes rumunském městě Sannicolau Mare.

Jeden vůbec z nejvýznamnějších světových skladatelů ani v Maďarsku nezemřel. Ačkoliv podle Godára byl na přelomu 19. a 20. století, kdy studoval na budapešťské hudební akademii, protihabsbursky orientovaným extrémním maďarským nacionalistou, z fašizujícího se Maďarska roku 1940 odjel do Spojených států coby "univerzální člověk budoucnosti". Pět let nato zemřel v New Yorku.

Godár říká, že Bartók nenáviděl maloměšťáctví a fašismus chápal jako jeho ztělesnění. "Věděl, že fašismus bude úspěšný, protože maloměšťákům plní jejich sny," vysvětluje.

Bartók se proto v městské společnosti necítil dobře. Naopak byl spokojený mezi sedláky, kde sbíral jejich písně. "Bylo mu jedno, jestli to byli sedláci slovenští, maďarští nebo rumunští. S každým mluvil jeho národním jazykem. Před světovou válkou, kdy se celá Evropa militarizovala, měl Bartókův folklorismus integrovat rozhněvané národní protiklady."

Vladimír Godár působí jako rozený skeptik, typický evropský intelektuál, který na univerzitě vyučuje dějiny estetiky a myšlenky pregnantně formuluje v širokých souvislostech. Na rodném Slovensku ale není prorokem. "Za posledních dvacet let politici přestali postupně poslouchat umělce, filozofy, teology a vyrábějí si svět, kde se dostáváme na periferii zájmu," tvrdí nejen na konto Slovenska.

Pak se přizná k jednomu osobnímu cíli, který ho traumatizuje, protože nebude naplněn. "Chtěl bych, aby na Slovensku začala renesance. Renesance ve smyslu dialogu s antikou, kterým si všechny velké kultury prošly, ale nás se to moc nedotklo," říká skladatel, který ve svých kompozicích často odkazuje k hudbě minulosti.

Někdy Godár dokonce programově píše hudbu o hudbě. Tou je právě desetidílná skladba Orbis sensualium pictus, která ještě letos vyjde na desce. Téměř každá část kompozice vychází z motivů jiných skladatelů − třeba Pohřeb z úvodu Dvořákova Rekviem. "Použil jsem cizí hudbu, k níž jsem napsal hudbu vlastní jako komentář k nějakým východiskům. A pomocí nich jsem vykreslil Komenského životní pouť − ať chceme, nebo ne, byl to imigrant," konstatuje Godár.

Široce rezonujícím slovem "imigrant" Godár naráží na nejaktuálnější téma dneška. Od současnosti ale jako by chtěl raději utíkat do historie. A tak přítomnost glosuje spíš krátce. "Všichni si myslíme, že jsme v Evropské unii, ale ještě jsme si nestihli uvědomit, že unie je spolek bankéřů, kulturní identitu si zatím ani nezačíná vytvářet," tvrdí.

Aby se Vladimíru Godárovi vrátila jiskra do očí, je třeba znovu připomenout Bartóka. Najednou s radostnou lehkostí líčí jeho hudební i životní odkaz. Ostatně Godára lze zprostředkovaně považovat za Bartókova žáka, jakkoliv se narodil jedenáct let po jeho smrti.

"Vždy, když Bartók přijížděl do Bratislavy navštívit svou matku, bydlel v hudební rodině Albrechtových. Je to rodina, ve které jsem svým způsobem vyrostl," říká Godár a popisuje, jak v patnácti letech začal chodit na domácí "muzicírování" k profesorovi bratislavské konzervatoře Jánu Albrechtovi. A právě Jánův otec, skladatel Alexander, byl Bartókovým celoživotním přítelem i žákem, byť jen o čtyři roky mladším.

spevy živě

Repertoár z desky Slovenské spevy, pro niž skladatel Vladimír Godár instrumentoval lidové písně sesbírané před sto lety Bélou Bartókem, zní v těchto dnech na koncertech. Zpěvačka Iva Bittová a smyčcové Muchovo kvarteto v pátek vystoupí v ostravském kostele sv. Václava, v sobotu v královéhradeckém Adalbertinu, v neděli v pražském Anežském klášteře a v pondělí v brněnském Sále Milosrdných bratří.

Znali se od gymnaziálních let v Bratislavě, kdy se Bartók stal Albrechtovým prvním učitelem skladby. "Bartók byl velmi uzavřený člověk, ale Albrecht zůstával celý život jeho nejbližším přítelem. Trvalo to do roku 1940, kdy Bartók odešel z Evropy a zakázal, aby se jeho hudba v Maďarsku hrála. Považoval zemi za fašistický stát."

Když mladičký Godár chodil k Jánu Albrechtovi, často už hrával právě Bartóka. "Možná kontakt s Bartókovou hudbou způsobil, že jsem sám chtěl komponovat. Bartók je od té doby mou konstantou. I pro hudbu, kterou mám rád − třeba od Gruzínce Kančeliho, Poláka Lutoslawského, Američana Crumba nebo Argentince Piazzolly −, je většinou společným jmenovatelem Bartók," zdůrazňuje Godár.

Pak přidá historku, jak jistý maďarský novinář dělal rozhovor s argentinským komponistou a průkopníkem moderního tanga Astorem Piazzollou. "Všiml si Bartókovy fotky nad Piazzollovým stolem. Zeptal se na ni a Piazzolla opověděl, že jeho cílem je udělat pro Jižní Ameriku to, co Bartók udělal pro střední Evropu. Najít univerzální hudební jazyk."

Vladimír Godár vidí Bartókův univerzální jazyk v tom, že byl pokračovatelem Beethovena, Brahmse, či dokonce Bacha a té linii dal folklorní injekci, když se snažil pochopit maďarskou kulturu přes její vztah ke kulturám sousedním.

Proto sbíral písně nejen ve středoevropských zemích tehdejšího Rakouska-Uherska, ale také až v Turecku, neboť někdejší Osmanská říše do střední Evropy zasahovala a ovlivnila její folklor i "genofond". A Bartók v písních hledal souvislosti.

Jednu souvislost vyslovuje také Godár, když tlumočí slova svého přítele, violisty Vladimira Mendelssohna, který se narodil v Rumunsku a žije Haagu. "Řekl mi, že hranice mezi chudou a bohatou Evropou jsou tam, kam došli Turci. A že tedy stále existují dvě Evropy, i když od tureckého ústupu uplynulo tři sta let. Zatímco Turecko všechny prostředky vynakládalo na udržení impéria, západní část Evropy se kulturně rozvíjela a šla dál."

Právě tyto příbuzenské, geografické i časové vztahy jednotlivých kultur Vladimíra Godára zajímají nejvíc. A odrážejí se také v jeho hudbě. Slovenské spevy nevyjímaje.