"Sorry, že mám nohy na židli, včera mi dělali nějakou pedikúru," kření se v kavárně na pražských Vinohradech horolezec Marek Holeček. Jiný by asi v jeho situaci tolik humoru neměl. Pedikúra totiž v jeho případě znamená ořezání prstů na nohou. "Když to sečtu, odnesly to dohromady asi tři články, na ten průšvih to je ještě v pohodě," směje se. A to je patrně nejlepší současný český horolezec v kostce. Život na hraně, někdy až s lehkým přepadem za ni. Ale vždycky pozitivně.

Průšvihem, o kterém Holeček mluví, byl nedávný pokus o prvovýstup jihozápadní stěnou osmitisícovky Gašebrum I. Pro Holečka je to osudová hora. Nesmírně obtížnou cestu, kterou ještě nikdy nikdo na světě nevylezl, zkoušel překonat už čtyřikrát. Zatím neúspěšně.

Zažil tam hraniční stavy, při předposlední výpravě se při cestě zabil jeho kamarád a špičkový horolezec Zdeněk Hrubý, jednou zůstal ve stěně se spolulezcem Tomášem Petrečkem 12 dní a sám zážitek popisuje jako inferno. Či prozaičtěji jako "průplach na hranici totálního vyčerpání." Naposledy při návratu přes ledovec omrzl a přiznává, že málem nepřežil.

Proč zrovna tahle hora? Jak si vlastně vybírá výzvy? "Začínám s tím, že se mi ta hora líbí. Prostě to je jako se ženskou. Jdeš po ulici a najednou vidíš nějakou krásnou babu, krásnej shluk buněk, tak se na ni podíváš, otočíš se a pak ji třeba i oslovíš. Někdy se to nepovede, zjistíš, že to není pro tebe. No a někdy tě zaujme. Pak si zjišťuješ, kdo tam byl, kolikrát, jestli to má pro tebe pořád nějakej význam. No a stejný je to s horou. Líbí se mi, zjistím si o ní něco a vzniká vztah."

Marek Holeček (42)

◼ Patří k nejlepším českým horolezcům současnosti. Za výzvu považuje náročnost a objevnost zvolené lezecké cesty, nikoliv nadmořskou výšku a počet dosažených vrcholů.

◼ Řada jeho výstupů ve světových velehorách získala i prestižní ocenění Českého horolezeckého svazu.

◼ Věnuje se i popularizaci horolezectví.

Ve vztazích, pokud jde o hory a skalní stěny, je Holeček úspěšnější než většina současných českých lezců. Má za sebou řadu výstupů, které byly oceněny prestižním titulem Výstup roku, jeho projekty vyzdvihují prestižní evropské horolezecké časopisy. Jsou to, jak už to u fatálních vztahů bývá, záležitosti na hraně s rizikem, které je pro běžnou "pozemšlapku", jak Holeček nazývá nehorolezce, obtížně představitelné.

To je ale součástí hry. "Když do těch rizik jdeš, víš o nich a jenom doufáš, že tě nepotkají. Jinak bys vlastně ani nemohl vyrazit. Kdyby ses pořád zaobíral nebezpečím, tak tě to zbrzdí. Řekl to hezky elitní britský horolezec Doug Scott: Když jdeš na jakýkoliv výstup, musíš se předem odepsat. Zní to děsivě, ale neznamená to, že chceš umřít, že rezignuješ na život. Znamená to naopak, že život miluješ, chceš ho zkoušet na extrémních hranicích."

Prasátko na vrcholu

Holeček to zkouší už od čtyř let. Tehdy poprvé s otcem vylezl na skalní věžičku na Kokořínsku ve skupině skal s názvem Sněhurka a sedm trpaslíků. Vzpomíná na první zápis ve vrcholové knížce. Tedy zápis… Psát samozřejmě neuměl, jen jakž takž malovat. A tak do vrcholové knížky nakreslil dětské prase. A to, že si vždycky musí poradit po svém, ho už nepustilo.

Zkoušel různé sporty, ale lezení vyhrálo. A nakonec až do té míry, že se mu začal věnovat profesionálně. Jak se něco takového povede? Podle Holečka jde jen o to, uvědomit si, co člověk vlastně chce.