V málokteré zemi se tolik mluví o pravdě jako v České republice.

Pravda je nejenom vetknuta na prezidentskou standartu, ale je také nositelkou většiny sociálních protestů a změn v historii, které se často odvolávají na národního kazatele Jana Husa a jeho vztah k pravdě, pro niž dokázal zemřít.

Vztah k pravdě se tak stal nejvyšší hodnotou a pravda snad jedinou věcí na světě, pro niž má smysl se obětovat. Jak praví sám Hus: "Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: neboť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie..."

Národ pravdy má však s pravdou v poslední době velké problémy. Ne snad že by se nám jí nedostávalo, naopak, je jí až moc, takže se v tom hustém lese pravd jen málokdo vyzná.

Z pravdy se v českém veřejném prostoru stalo kladivo na čarodějnice, tedy na všechny, kteří si dovolují myslet něco jiného než my. Projevuje se to inflací slova "lež", které je používáno skoro častěji než jeho pozitivní sestra "pravda".

Národ pravdy se tak proměnil v národ lhářů, kteří si upravují skutečnost podle toho, jak se jim hodí; manipulují, používajíce přitom Hegelův ironický výrok "není-li můj názor v souladu s realitou, tím hůře pro realitu".

Z pravdy se tak definitivně stalo ono Nietzscheho "pohyblivé vojsko metafor, metonymií a antropomorfismů". Pravda je tedy cokoliv, co chceme či budeme chtít a o čem jakkoliv výmluvně přesvědčíme ostatní.

Veřejná debata různých názorů, které jsou spojeny svým konfliktem a míří k hledání něčeho společného − čímž je vždy nějaká přibližná verze pravdy, tedy toho, jak věci ve skutečnosti jsou −, se rozpadla do mnoha do sebe uzavřených rozprav. V nich se znepřátelené komunity vzájemně utvrzují ve své pravdě a denuncují pravdy těch druhých jako lži.

Vzniká tak paranoidní zákopová válka, v níž bojující strany definitivně ztratily válečnou frontu a vzájemně se prakticky nedotýkají. Jen na sebe ze zákopů plivou sirnaté sliny a radují se z toho, jak to těm druhým nandaly.

Melou si svou, takže úběžník jejich snah není v otevřeném poli hledání možné pravdy, nýbrž v uzavřeném světě pravdy vlastní, kterou si zuřivě brání, protože se obávají toho, že bez ní ztratí svou identitu, sebe sama.

Svoboda mluvit brání pravdě

Propadáme se do osamělých "pravdivých světů", které se nekonečně množí s tím, jak se rozšiřují možnosti informační imploze.

Demokratický prostor veřejné debaty, která je svázaná určitými pravidly, se rozpadá do milionů infostřepů, které jsou vcucávány všudypřítomnou technologií do bláznivého víru omylu a dezinformace, v níž slova jako pravda a lež ztrácí relevanci a sílu a jsou používaná pouze jako znaky nesoucí potřebnou emocionální sílu, s níž lze usadit nepřítele.