HN: Jak dlouho už v České republice probíhají programy mentoringu?

Každý, kdo někdy pomáhal mladšímu kolegovi, vzal si jej takzvaně pod křídla a předával mu své zkušenosti, ho vlastně dnešními slovy mentoroval. Ale dřív to bylo těžší v tom, že si člověk musel takového zkušeného mentora hledat sám. Teprve tak před pěti šesti lety u nás začaly vznikat první programy, které to všechno zjednodušily, protože mentoring definovaly, včetně jeho pravidel. Za tu dobu se tento způsob vzdělávání natolik rozšířil, že už není žádná ostuda o mentoring požádat, navíc už není nutné mentora složitě hledat. Díky oněm jasně vytyčeným pravidlům hry by také neměl být problém spolupráci ukončit, pokud není přínosná. Člověk už se nemusí tolik bát, že by si to ten druhý bral osobně, že by v tom byly nějaké emoce.

HN: Ukončit, pokud není přínosná... Myslíte si, že je to v rámci mentoringu to nejtěžší?

Domnívám se, že ano, protože je nesmírně složité rozpoznat okamžik, kdy už spolupráce nemá smysl. Zažila jsem dva mentoringové vztahy, které se nevyvíjely úplně podle představ mých ani člověka, kterého jsem vedla. Oba jsme cítili, že to není ono, ale nedokázali jsme to pojmenovat. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem balancovala mezi tím, jestli na vztahu pracovat a dát mu šanci, či jej ukončit. Bralo mi to energii a nakonec jsem pochopila, že tudy cesta nepovede, a po domluvě jsme spolupráci zastavili.

HN: Proč vlastně mentoring nemusí fungovat, jaká jsou jeho úskalí?

Mentor člověka směruje, radí mu, říká mu svůj názor. Na rozdíl od kouče, který se spíše ptá a nechá vás nalézt vaši cestu. Problém je v tom, že ne vždy je váš pohled pro onoho konkrétního člověka správný. Ale to na začátku nemůžete vědět a můžete tak vést spolupráci špatným směrem. I když všechno myslíte dobře a konáte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nemusí mít nakonec spolupráce efekt, který jste předpokládali a očekávali.

Radka Dohnalová

Dlouhodobými programy společnosti Atairu, působící v oblasti rozvoje leadershipu v Evropě a v Japonsku, prošlo přes 500 byznysmenů. Dohnalová působila také v poradenské společnosti McKinsey a v OSN, studovala na Harvard Business School.

HN: Jak se dá taková situace řešit?

Může se to zdát třeba zvláštní, ale i mentoring je vztah. A jako v každém jiném vztahu je potřeba naučit se o svých pocitech hovořit a řešit problémy. Je nutné si sednout a zamyslet se nad tím. Tak jako v jiných situacích, i v mentoringu zkoušíte různé věci a někdy se to zkrátka nepovede. Trochu mi to někdy připomíná výchovu dětí, kdy člověk taky leccos dělá metodou pokus-omyl. Ale i když jsou třeba někde nějaké třecí plochy, není hned nutné, aby se pár rozcházel. Spíše se musí najít jiná cesta, která by oběma více vyhovovala.

HN: Jak velkou roli hraje v mentoringu důvěra?

Asi tu největší. Sezení jsou od toho, že máte problém, který potřebujete řešit. Ale pokud nemáte v toho druhého důvěru, tak se mu s problémem nesvěříte. A když není relevantní problém na stole, tak spolupráce nemá smysl. Samozřejmě je důležitá ještě určitá chemie, bez které by vztah dvou lidí také nefungoval. Myslím si, že chemie a důvěra jdou spolu ruku v ruce.

HN: Cítíte třeba hrdost, že si vás někdo vybral, abyste mu pomohla řešit problémy?

Myslím si, že mentor by se neměl nechat ovládat svým egem. Celou svou práci vnímám spíše jako přirozený proces. Někdo mi pomohl kdysi načerpat zkušenosti, které já zase jen předávám dál. Spíše než hrdost či nějaký pocit výjimečnosti vnímám to, že jsem tam pro onoho konkrétního člověka. I já mám pořád své mentory, celý můj život někdo posouvá mě a já zase posouvám další.

HN: S jakými mentory spolupracujete?

Mám každý rok tři mentory a vybírám si podle toho, jak a kam se chci ve svém pracovním životě posunout. Kromě toho, že pracuji v mentoringových programech, ještě buduji svou vlastní firmu. Jeden mentor mi tedy pomáhá s podnikáním. A musím říci, že tento člověk mi pomohl ujasnit si priority a směřování mé firmy.Bez jeho pomoci bych si vůbec nedokázala představit, že mohu své podnikání směřovat i za hranice naší republiky. Druhý mentor se mnou probírá hlavně věci z oblasti vzdělávání. Oba tito pánové jsou cizinci, což mi vyhovuje, protože mezinárodní přesah je pro mě v životě hodně důležitý. A vzhledem k tomu, že pracuji s lidmi, nesmím jednat nikdy v kontextu strachu či ega. Tyto dovednosti zase trénuji se svou spirituální mentorkou. Svůj život vnímám jako kontinuální proces, jsem navždycky mentee a i mentor zároveň.