Pardubice: Jako před válkou

V kavárně První republika v pardubické Machoňově pasáži vyhrává z reproduktorů stylově dixieland. Pravidelný host Karel Pečinka zaparkoval u vchodu svůj tříkolový bicykl a u venkovního stolku si dává espreso. Ve svých 76 letech si bývalý ředitel jedné z pardubických pojišťoven první republiku samozřejmě nepamatuje, ale dobře si vybavuje, jak Machoňova pasáž vypadala za socialismu.

"Na místě téhle kavárny byla galanterie a hned vedle byl přístavek, kde chovatelé prodávali holuby," vypráví penzista. "Tahle proměna se mi moc líbí," komentuje pan Pečinka přestavbu pasáže z roku 2013 a mrkne na servírku v černém kostýmku a účesu à la 20. léta. "Zase sem chodí hezké holky a parkují tady pěkná auta," dodává.

Pasáž, pojmenovaná podle svého architekta Ladislava Machoně, byla dostavěna v roce 1925 i s pětipodlažním domem umístěným mezi dnešní třídou Míru a čtvrtí Karlovinou. Autor stavbu nazval "velkolepý palác průchozí". Pasáž se stala nablýskanou výkladní skříní rozvíjejícího se východočeského města.

Nejproslulejší byla zdejší cukrárna, již založil bývalý zaměstnanec známé pražské cukrárny U Myšáka J. Hofmann, vynálezce šlehačkových rakviček. Těmi labské město uhranul.

Vedle toho tu vzniklo dalších 27 obchodů a provozoven, včetně dámského krejčovství, prodejny perníku, či dokonce střelnice. V suterénu se nacházela restaurace a ve vyšších patrech 31 bytů. Cukrárna měla otevřeno ještě po 22. hodině, kdy sem na rumové kostky či likérové cukroví směřovali lidé po návštěvě kina či divadla.

Dnes pasáž opět zdobí lunetární původní malba z 20. let, na níž jsou k vidění sportovní výjevy spojované s Pardubicemi: jezdec na koni či plochodrážní závodník. Tato malba byla na přelomu 60. a 70. let seškrábána a pasáž prošla pro svou dobu typickými "vylepšeními" − neznámo kam zmizelo například všech 23 svítidel, která osobně navrhoval architekt Machoň.

Pasáž postupně získala ušmudlanou normalizační podobu. "Skýtala zákoutí přímo pro možnost úlevy především podnapilým. Osvětlení bylo nevalné a mám dojem, že v noci žádné. Noční příchody domů tak znamenaly určitá rizika," vzpomíná na bydlení v někdejším "velkolepém paláci průchozím" jedna z pamětnic v magistrátní publikaci.

Město po roce 1989 dlouho uvažovalo o návratu k podobě, již měla proslulá pasáž v době svého vzniku. Přednost ale dostala rekonstrukce místního hokejového stadionu a Machoňův architektonický šperk přišel (po dílčích úpravách z let 1999−2000) na řadu až v roce 2010. Přestavba trvala tři roky.

"Chtěl jsem, aby pasáž žila třeba jako v dánském Odense, kde jsem se také inspiroval. A památkáři si přáli, aby pasáž včetně detailů vypadala jako za první republiky. Obojí se povedlo," podotýká architekt projektu Miroslav Petráň.

Ztracená svítidla se dohledat nepodařilo, ale nahradily je repliky. Imitovala se také původní dlažba. Z lomu v Itálii se dopravil kámen, ten se rozsekal na 780 tisíc kostiček, které se podle přání památkářů na zem kladly nakřivo, aby zánovní podlaha vypadala, že se po ní téměř 90 let šlapalo.

"Veřejnost si pak stěžovala: Viděli jste tu dlažbu! Ani to za ty peníze nezvládli udělat rovně," říká Jiří Komárek, ředitel Rozvojového fondu Pardubice, jenž přestavbu Machoňova skvostu zaplatil. Dnes už se té historce usmívá, tehdy musel leccos vysvětlovat.