V nově zrekonstruované budově technologické firmy Siemens v pražských Stodůlkách pracují čeští technici třeba na vývoji železničních přejezdů, které si vystačí s jedním kabelem, nebo na prvcích, jež budou sloužit v automobilkách, tiskárnách či sklárnách. Nově firma otevřela v Praze prostory pro dalších sto zaměstnanců a plánuje dál růst.

V Česku Siemens celkově zaměstnává deset tisíc lidí a na vývoji jich nyní pracuje 600. "Stále nabíráme, v tuto chvíli máme asi dvacet nebo padesát otevřených pozic a každý rok chceme růst o desítky lidí. Není to ale tak, že bychom měli tabulku s konkrétní cifrou, na jakém čísle chceme být. Nechceme prodávat lidi, ale komplexní vývoj," říká šéf vývojového a prototypového centra Vladimír Kulla v rozhovoru pro HN.

Kam jste se posunuli díky rozšíření vývojového centra?

Když jsme začínali, dělali jsme hodně software, ale výsledný produkt netvoří pouze on. Máte krabičku s elektronikou, musíte ji otestovat, zabalit, potřebujete někoho, kdo vám řekne, jak mají ovládací prvky vypadat… Dávno už neděláme jen software, ten tady tvoří asi 40 procent. Máme laboratoře, kde můžeme měřit a testovat skoro vše, co potřebujeme, máme tady vlastní konstruktéry, designéry uživatelského ovládání…

Jak se takoví experti shánějí?

V minulém obchodním roce jsme našli více než stovku lidí pro naše centrum a to není málo. Je složité a stojí to i peníze, abychom byli vidět. Dneska mladí lidé slyší na zajímavou práci, ale většina velkých hráčů má taky hezké kanceláře, benefity, srovnatelné platy. Většinou jsme lidi našli, ale desítky jich hledáme i dál. Je to kvůli tomu, že rosteme. Oproti loňsku jsme o třicet procent větší.

V čem jsou čeští vývojáři pro koncern jako celek zajímaví?

Siemens je elektrotechnická firma, a když se bavím s kolegy ze zahraničí, vnímají Česko jako zemi, která má tradici v průmyslu a dobré jméno inženýrů. Jsou země, kde není problém najít dostatečný počet lidí, ale jen v jistých profesích - máme třeba obrovské oddělení v Indii, kde pracuje několik tisíc lidí. Jsou tradičně silní v softwaru a IT disciplínách, ale není to země, kde byste snadno našla 20 konstruktérů. Tedy takových konstruktérů jako v České republice.

Jen málo zemí má lidi, kteří jsou schopni komplexního myšlení, jsou samostatní a nepotřebují příkazy z venku. A stačí jim zadání ve znění: potřebujeme železniční přejezd. A ne detailní instrukce, co mají udělat.

Další věc, kterou bych nepodceňoval - v Česku máme firmy, které nám to vyrobí. V jiných, asijských zemích mají třeba problém s tím, že vyvinou prototyp, potřebují ho vyrobit a trvá jim to několik týdnů, protože nejsou schopni sehnat součástky. My jsme v srdci Evropy, kde můžeme dostat během dvou týdnů hotovou věc na stůl - je tady dodavatel, do druhého dne dostanu díly. Vše hraje v náš prospěch. Samozřejmě ale síla vzdělání trochu klesá tím, že všichni chtějí být právníci nebo třeba historici. A dneska jsme tady bohužel měli i takové, kteří po absolvování elektrotechnické fakulty neumí některé základní fyzikální zákony.

Mluvíte o tom, že kolem sebe vytváříte ekosystém firem, které s vámi spolupracují nebo jsou na vás napojené. Koncern teď vyčlenil na následujících pět let miliardu eur právě na investice do různých začínajících firem, které by mohly být pro Siemens zajímavé. Co to znamená pro české podniky?

Siemens jako firma prošel několika fázemi. V jedné fázi jsme se snažili start-upy kupovat a integrovat, ale to samozřejmě nefunguje, protože firmu zabijete - jsme moc velcí. Rozjela se proto jednotka next47, která spočívá v tom, že vyčleníme kapitál a nejdeme start-upy, vstoupíme do nich nebo je podpoříme, ale nepřevezmeme. Cílem je nechat start-up žít, podpořit jej zázemím firmy a on třeba rozvine technologii, kterou převezmeme a začleníme do produktů Siemens.

Kolik peněz má na to Siemens v Česku vyčleněno?

To není tak, že by Siemens rozdělil peníze jednotlivým zemím. Měli bychom se obecně přestat bavit v rámci českých hranic. Jsme malá země, ale je tady globální svět. A my musíme mít nejlepší vývojové centrum světově, ne v Česku. A to samé se týká start-upů a investic.

Zajímá mě to z pohledu českých firem. Spousta peněz ve vývoji se točí ve velkých koncernech a vy říkáte, že byste podpořili malé firmy okolo vás. Můžete říct, jestli teď už máte nějaké vyhlédnuté? Je v Česku vůbec ten potenciál?

Ten tady je, máme nově i manažera, který se věnuje rozvoji digitálních aktivit Siemensu. Chodíme přednášet, potkáváme se s firmami. Máme vytipovaných několik, s nimiž jednáme o tom, jestli by měly zájem o takovou spolupráci.

Kolik jich je?

Bude jich do deseti. Musí splňovat jistá kritéria. Musí tam být jasná majetková struktura, musí jít o zajímavý nápad a také o to firma musí stát. Profesor Košturiak, to je inovátor působící na česko-slovenském území, má zajímavé rčení, že jsme specifičtí oproti Američanům tím, že chceme mít vždycky sto procent z nápadu. Tím pádem to nikam neudáme - nechceme to dát žádnému investorovi, takže pak máme sto procent z nuly. Kdežto v Silicon Valley to funguje tak, že ten, kdo má nápad, nakonec získá třeba 4 procenta. Něco musí dát investorům, venture kapitalistům. Jenomže pak má třeba 4 procenta ze 100 milionů. A to je bohužel mentální problém spousty místních firem.

Jak jsem říkala, v soukromé sféře a hlavně ve velkých koncernech se ve vývoji a výzkumu točí mnoho peněz a z vládní úrovně často zaznívá, že chybí průnik tohoto kapitálu s veřejnou sférou, s univerzitami. Jak to vidíte ze své pozice vy? Proč tomu tak je?

Myslím si, že pomyslné máslo na hlavě mají obě strany. My velmi rádi spolupracujeme s univerzitami. Ale na rovinu - když budu mít jako šéf vývojového centra peníze na výzkum, mohu si vybrat jakoukoliv univerzitu na světě. Pokud je česká univerzita špičková, vyberu si ji. Budu rád, když bude česká, ale to tady univerzity moc nechápou. Když se podíváte na ranking univerzit, v první stovce žádná česká není. A my jsme tak velká firma, že o nás mají zájem špičkové školy. Druhá věc je, že univerzity často koukají na firmy tak, že jim mají dát peníze a ony si budou samy bádat.

Nicméně Siemens nově navázal spolupráci se třemi vybranými technickými univerzitami - ČVUT, VUT a VŠB-TUO. Na nich podpoříme devět vybraných profesorů. Náš generální ředitel pro Česko Eduard Palíšek je členem Akademie věd ČR a je ve správních radách několika univerzit.

Jak sledujete nástup Průmyslu 4.0, který razíte? Jak na něj zvládají nastupovat české firmy?

Mám obavu hlavně o střední podniky, spousta lidí to podceňuje a myslí si, že je to jen něco, co vymyslelo pár lidí a teď o tom mluví.

Ale problém je jinde. Představte si dvě továrny na konzervy, z nichž jedna bude plně automatizovaná a digitální. Přijde zákazník a řekne: "Představoval bych si, že plechovka bude hranatá a bude v ní jedna meruňka." V digitální továrně někdo nakreslí čtvercovou plechovku, do ní dá jednu meruňku, odsimuluje, jak se hýbe během přepravy, jak se zabalí do kartonu, pak klikne na tlačítko, plechovka vyjede z automatu a dá se do ní meruňka. Vše se zabalí a pošle logistickým kanálem bez toho, aby tam byl lidský zásah. A pak vedle toho bude stará fabrika, kde se bude majitel domlouvat s dodavatelem, jestli mu nevyrobí plechovku, on mu ji třeba za půl roku dodá a majitel továrny zjistí, že s ní není spokojený.

Když budou tyto dvě firmy soutěžit na trhu, je jasné, kde to skončí. Firmy, které půjdou touto cestou - a není to ze dne na den -, se na to musí připravit a mít technologii ve správný čas, aspoň jako konkurence.

Ve vývoji se pohybujete asi od roku 1993, nejprve jste působil ve vlastní firmě a v menších IT společnostech, pak jste přešel do Siemensu. Jak vývoj v Česku v oblasti inovací sledujete?

Ve střední a východní Evropě to začalo tím, že jsme prodávali hlavy - lidi ze Západu nakupovali lidi po hlavách. Dneska je to tak, že všichni přecházejí k tomu, že chceme spíš prodávat řešení. To je podle mě lepší i pro strukturu české ekonomiky a vývoje. Málokdo si uvědomuje, že kdyby se stalo se Siemensem nebo jinou velkou firmou cokoliv, know-how tady zůstane. To jsou čeští lidé, kteří umí dělat komplexní produkty.

Jak vůbec srovnáváte své působení v Siemensu a ostatních firmách?

Srovnal bych to se svou firmou, byla to malá společnost o čtyřech lidech, vyvíjeli jsme systémy na čipové karty. Tehdy to byla úplná novinka a prodávali jsme to třeba i bankám pro přístup klientů. Jenže člověk musí dělat ve firmě všechno - programoval jsem, pájel, prodával. Dobré je to v tom, že dneska spoustu těch věcí umím.

Jenže když vyvíjíte, tak neprodáváte a nemáte peníze na výplaty. Takže začnete prodávat, ale zase nemáte co, protože nevyvíjíte. Nemůžete nabírat zaměstnance, úvěry jsou nedostupné. To byl jeden z důvodů, proč jsem skončil. Měli jsme obrovskou zakázku a nemohli jsme ji uskutečnit, protože jsme neměli žádný kapitál. Myslím, že tato malá firma pro mě byla nejlepší školou života.