Existuje několik málo periodik, která rozumně píší o hrách. Nemělo by to být divné, ale pro spoustu lidí to je problém. Můžete stokrát opakovat, že videohry jsou větší byznys než filmový průmysl, ale ani tak nevymažete z hlavy lidem představu o tom, jak vypadá hráč. Je to pro ně podivínský asociál, ideálně s několika poruchami osobnosti. Ano, i takoví hráči existují, ale jsou stále větší výjimkou; většinou z toho vyrostli.

S tím, jak se herní populace mění, se setkávám v rámci televizního herního pořadu Re-Play. Velkou část našich diváků tvoří čerství tátové. Pánové po třicítce, kteří nedávno založili rodinu, mají starostí nad hlavu a na nic čas. Přesto chtějí být pořád v obraze. Poslechnout si, co frčí, zanadávat si na to, že nové hry nejsou tak dobré jako dřív, nebo zjistit, jaký titul by si mohli zahrát za půl roku, až manželka odjede i s dítětem k babičce na víkend.