Jaké knihy teď máte na nočním stolku?
Protože se nám typické noční stolky k posteli nevejdou, hromadím kupičku "k pročtení" na truhlu stojící na dosah. Jsou tam teď většinou rešerše k mým rozhlasovým hostům. Pokaždé jsem překvapená, kolik úžasných lidí pochází z východních Čech nebo tam žije. A jak silné příběhy jim život píše. Často jsou to romány, komedie a thrillery v jednom.
Máte nějakého zvláště oblíbeného spisovatele?
Každé období nese nějakou ohmatanou knížku, x-krát přečtenou a víckrát pak otevíranou "náhodně" − jen kvůli jednomu či dvěma odstavcům. Joseph Heller, František Běhounek, Richard Bach, Richard Feynman… Nenahraditelné místo má pak Cesta do hor mého spolužáka horolezce a novináře Filipa Šilhana. Nejkoncentrovanější esence života, kterou je třeba tak i užívat − po sakra malých kapkách.
Co jste četla, když jste byla malá holka?
Začínala jsem Foglarem, pak jsem se vkrádala do tatínkovy knihovny. Dodnes vím, že Deset velkých stěn od Radovana Kuchaře začíná slovy: "Horolezcem se prý člověk nenarodí, musí se jím stát." A končí: "Hory jsou štědré na štěstí." A "Kde je vůle, tam je cesta" jsem opakovaně četla v Suchlově Cestě končící pod Huascaránem.
Kterou knihu si určitě musíte ještě přečíst?
Po kouskách čtu Petera Russella − jeho Od vědy k Bohu. Neschopnost vysvětlit vědomí současnou vědou vedoucí snad k pochopení Kuhnova "posunu paradigmatu" − to je dostatečný důvod.
S kterým autorem byste ráda zašla na čaj o páté či na sklenku beaujolais nouveau?
Ze žánru sci-fi je pro mě kafe s horolezcem Joem Simpsonem. Žánr reality show splňují má poexpediční setkání s horolezcem Markem Holečkem. Mimochodem jeho České himálajské dobrodružství II s podtitulem Zápisky Marouška blázna za přečtení rozhodně stojí.
A s kterým autorem byste se nebála strávit desetihodinový let?
Když dlouhý let, tak jedině s Richardem Davidem Bachem. Už jen proto, že bychom na to pilotování byli dva. A o čem bychom mluvili? O paralelách − mezi létáním a žitím na zemi. Určitě o řešení krizových situacích, o rychlosti a správnosti rozhodnutí − zkrátka o tom, co nám hodiny strávené v kabině daly pro normální život. Pro mě to bylo třeba i vědomí toho, že jak Bach říká: "Nikdy ti není dáno přání, aniž by ti současně nebyla dána síla jej splnit. Možná to bude ale velká dřina…" A taky že je!
