Když před pětadvaceti lety přeložil Lolitu Vladimira Nabokova, bylo to, jak říká ještě ne úplně otřelá fráze, zjevení. Román šel z ruky do ruky samozřejmě hlavně kvůli lechtivému tématu erotického vztahu staršího muže a nezletilé dívky, ale kniha nadchla i lidi, kteří ji četli dávno v originále nebo ji znali z filmového zpracování Stanleyho Kubricka z roku 1962.

Bylo to dílo překladatele, který nejen výtečně a do detailů pochopil originální text, ale který mu dokázal dát i kulturně adekvátní místní verzi. A Lolita se díky tomu stala součástí českého kulturního kánonu 90. let.

Byla to práce Pavla Dominika, který za Lolitu v roce 1991 dostal Jungmannovu cenu. Toto pondělí mu k ní ministr kultury po čtvrtstoletí přidal Státní cenu za překlad, snad i za to, že milovaného Nabokova nakonec přeložil komplet.

První otřes překladatelským uměním Pavla Dominika přišel ale o rok dříve, v roce 1990, kdy vyšla česky Hanba Salmana Rushdieho. Dodnes trochu přehlížený román Pavel Dominik zvládl nejen s bravurou čtivosti, která k dobrému překladu patří (když se to nečte jedním dechem, nestojí překlad za nic), ale i v určitém stylu, který "českému Rushdiemu" (koneckonců i zmiňovanému Nabokovovi) vtiskl.

Při pohledu na originál se styl někdy těžko pozná, protože k jinému jazyku nemáme tak vnitřně blízko a je i při dobré znalosti stále jaksi cizí. Dominikův Rushdie je ale ve vyprávění stejně opulentní a orientálně obrazivý a přitom máte při čtení pocit, že v ruce držíte hladký, pestrobarevný koberec, který se plete v Hanbě i v každé další Rushdieho knize.

Pavel Dominik a jeho překlady Rushdieho a Nabokovových románů jsou názorným praktickým příkladem teoretického tvrzení, že překlad, a ten umělecký ještě snad o trochu víc, je převodem celého světa. Překladatel nepřevádí slova a věty, nespouští nějaký mechanismus převodu, který díky zkušenosti a jazykovědným znalostem pak automaticky a neomylně sype písmenka na virtuální počítačový papír.

Překladatel musí nejprve přeložit sám sebe do autorova světa, najít v něm souřadnice a cesty, po nichž spisovatel chodí, kterými se ubírají jeho úvahy, způsoby, kterými vidí a cítí. A když tento svět dostatečně vstřebá, může se teprve pokoušet najít adekvátní výraz tohoto světa ve svém jazyce.

Ani to ale není přesné. Překladatel, rozhodně ne výtečný překladatel typu Pavla Dominika, nemá po ruce žádný vlastní jazyk a předem nikdy nemůže vědět, co je vzhledem k předloze adekvátní. Má jen svou mateřštinu, skrze niž musí nejprve tuto adekvaci najít, musí v ní vytvořit jazyk nový, jazyk světa autorova románu, jeho literárního, lidského stylu. Ani to ale není čistě otázka jazykové zručnosti či jazykového citu, nýbrž si to žádá člověka s kulturním rozhledem, sociální představivostí a obrovskou empatií.

Překladatele Pavla Dominika si často představuji jako charismatického herce, který se na čas dokáže dokonale převtělit do Rushdieho a Nabokova a psát česky tak, jako oni píšou anglicky nebo rusky.

Ostatně skoro každý posedlý čtenář, který se nemůže odtrhnout od knihy svého milovaného spisovatele, to dobře zná: stáváme se na chvíli Rushdiem, Nabokovem a dalšími, protože tato pozice čtoucího spisovatele nám umožňuje nejenom knihu číst, ale také ji znovu psát, radovat se z jejího vytváření, z konstrukce a běhu, a být tak na chvíli v čtení (a psaní) celou literaturou.

Díky překladům Pavla Dominika jde toto literární převtělování či vtělování mnohem snadněji, dokonce by se dalo říct, že v případě Rushdieho a Nabokova to byl až Pavel, kdo nás naučil tyto dva velké spisovatele intenzivně a plně psát a číst.

"Úkolem překladatele je uvolnit ve vlastním jazyce onen čistý jazyk, který je v klatbě jiného jazyka; osvobodit jazyk uvězněný v tomto díle tím, že jej znovu vytvoří," píše Walter Benjamin ve svých Iluminacích. Možná že Pavel Dominik tuto mystickou mantru překladatelství ani nezná, svými překlady jí ale dokonale rozumí a naplňuje ji − věčný úkol překladatele.