Konec pseudostátu, který vytvořila teroristická organizace Islámský stát v Iráku a v Sýrii se zdá být na dosah.

Irácké jednotky, Kurdové a další oddíly postupují k Mosulu, největšímu městu, kterého se džihádisté zmocnili, a brzy připraví Islámský stát o hlavní zdroj jeho příjmů a také o prestiž. Blíží se zřejmě dobytí syrské Rakky, hlavního města samozvaného Islámského státu.

Nepřátelé radikálních islamistů se dokázali do jisté míry sjednotit, aby Islámský stát zlikvidovali.

Na dosud ovládaném území ztratili džihádisté podporu té části obyvatel, kterou se jim kdysi podařilo získat.

Dříve se zdálo, že alespoň v Iráku brání Islámský stát sunnity, většinovou odnož muslimů, před šíitským útlakem. V rámci islámského světa sice šíité tvoří menšinu, kdežto v Iráku mají převahu a v sousední Sýrii zase vládli alavité pokládaní za odnož šíitů. Jenže ukázalo se, že jde jen o dojem, který vyprchal.

Dobytí Mosulu ale neznamená konec ideje, která stála za vznikem Islámského státu, prapor organizace nejspíš převezmou jiní.

Na této myšlence přitom není nic nepochopitelného, pokud si povšimneme její podobnosti s jinou radikální ideologií, bolševismem nebo − chcete-li − komunismem. To je nakonec vysvětlení vzestupu i pádu Islámského státu.

Když se svět díval jinam

"Sliby Islámského státu o spravedlivé, rovné a prosperující společnosti řídící se principy islámského práva šaría zněly atraktivně. Ve skutečnosti ti, kteří se ocitli pod vládou této skupiny, zjistili, že jsou podřízeni tvrdým a předem neodhadnutelným pravidlům vynucovaným skupinou kádrů tvořených sadistickými a chamtivými sociopaty,"
napsal nedávno Scott Stewart, odborník na terorismus a nyní analytik firmy
Stratfor.

Spolu se zaváděním byrokratické mašinerie s nejasnými pravomocemi to připomíná Leninův a Stalinův Sovětský svaz.

Už zrození Islámského státu připomínalo zrod sovětského Ruska. Relativně malá skupina lidí se k překvapení západního světa zmocnila území většího než Velká Británie.

Když členové Islámského státu zaútočili v roce 2014 na několik velkých iráckých měst, americký prezident Barack Obama je považoval za nezajímavou skupinu radikálů a vzrušení to nevyvolalo ani v evropských metropolích. Byla to součást zmatku na Blízkém východě a zdálo se, že místní ozbrojené síly se s ním vyrovnají.

Poplach vzbudilo v červnu toho roku teprve dobytí Mosulu, druhého největšího iráckého města, ale stále nikdo netušil, co přesně se děje. "Nerozumíme tomuhle hnutí, jejich ideologii. A pokud jim nerozumíme, nemůžeme je porazit," prohlásil na konci roku 2014 generálmajor Michael Nagata, velitel amerických speciálních jednotek.

Všichni se ale shodovali na tom, že Islámský stát je nesmírně slabý, a sázeli, že ho v oblasti někdo zastaví. Marně. Připomínalo to říjnovou revoluci v roce 1917 v Rusku a nástup komunistů vedených Vladimirem Leninem, který se tehdy vynořil jakoby odnikud, když se vrátil z emigrace v Evropě. 

Malá, dobře organizovaná skupinka členů Islámského státu, tehdy ještě vystupující pod názvem Islámský stát v Iráku a v Levantě, dokázala ovládnout miliony lidí na území dvou zemí a zdálo se, že bude postupovat dále.

V letech 2014 a 2015 se spekulovalo, která ze sousedních zemí bude dalším cílem − zda Jordánsko, Saúdská Arábie nebo Libanon. 

Stejně jako nepřátelé ruských bolševiků v prvních letech po revoluci nebyli ani nepřátelé Islámského státu jednotní. Proti džihádistům i Leninovým revolucionářům bojovaly rozhádané skupiny, které kdyby se sjednotily nebo alespoň dokázaly koordinovat své útoky, zničily by radikály za několik týdnů či nejvýše měsíců. Ale spoustě hráčů v oblasti zdá se existence Islámského státu přišla vhod jako prozatímní řešení.

Turecku vyhovovalo, že Islámský stát blokuje postup jemu nepřátelských Kurdů. Asadově vládě v Sýrii se zase hodilo to, že islamisté bojují s protirežimními povstalci, částí Kurdů a že zaměstnávají iráckou vládu, která tak nechává na pokoji irácký Kurdistán směřující k samostatnosti.