Když britská skupina The Cure oznámila termíny letošního turné, vstupenky na většinu z koncertů zmizely okamžitě. Londýnský stadion ve Wembley kapela vyprodala hned třikrát za sebou.
Podobné to bylo také s lístky na pražský koncert v O2 areně, kam skupina s kořeny v postpunkové a novovlnné scéně sedmdesátých let dorazí zítra − i ten je už téměř vyprodaný.
V někdejším Československu si toho samozřejmě málokdo všiml, ale když se psal rok 1989, The Cure si na krátkou dobu mohli klidně a sebevědomě připnout titul "největší kapela světa". Odehráli beznadějně vyprodaný koncert ve Wembley, krátce po něm další na newyorském stadionu Giants, kde se za jediný den prodalo přes třicet tisíc lístků. A pak, v létě 1990, přijeli poprvé i do Prahy.
"Nikdy jsme neplánovali, že budeme takhle velcí," komentoval frontman Robert Smith tehdejší úspěchy skupiny, která právě "z druhé strany hudebního byznysu" dobývala hitparády s písněmi jako Lullaby, Lovesong nebo Pictures Of You z oceňované desky Disintegration.
O sedmadvacet let později The Cure tak silnou nahrávkou nedisponují. Dokonce už osm let od alba 4:13 Dream, na které se navíc kouzlo skupiny přeneslo jen ve flitrovém odlesku, nic nového nevydali. Kromě dvou písniček, které si vyzkoušeli letos v květnu naživo v New Orleans, se ani docela přesně neví, jaké mají v tomto ohledu plány. Spekulace, že pod názvem 4:14 Scream vydají druhou, mnohem temnější část desky tehdy zamýšlené jako dvojalbum, se objevily naposledy někdy před dvěma lety, kdy Smith o poslední nahrávce mluvil opatrně jako o "bolestné zkušenosti".
"Došla mi energie a potřebné přesvědčení," přiznal tehdy pro časopis Rolling Stone, proč se nechal vydavatelskou firmou přesvědčit, že zatím poslední album The Cure má vyznít jinak, popověji, než sám původně zamýšlel.
Od té doby spekulace o nové desce zase usnuly, kromě zpráv fanouškovských webů, že je kapela v přísně střeženém studiu, odkud nesmí uniknout ani jeden Smithův vzdych. A tak je kolem The Cure ticho. Tedy alespoň co se nahrávání a vydávání nových skladeb týče.
O koncertech The Cure se ovšem nedá říct, že by lákaly méně lidí nebo v publiku strhávaly menší šílenství než v dobách, kdy svou znepokojující imagí a neodbytnou melancholií nostalgických, v jádru prostých a přitom neuvěřitelně chytlavých songů kapela rozmazávala rtěnky po bělostných lících rozervaných mladých mužů i žen.
Přestože frontman Smith dávno nevypadá jako ona uhrančivá novoromantická, brutální, a přitom křehká entita, kterou se režisér Tim Burton a herec Johnny Depp inspirovali pro vytvoření postavy Střihorukého Edwarda, jeho hudbě ono pauzírování a přešlapování na místě paradoxně prospělo. Stejně jako čas. The Cure vyjeli na turné v době, kdy díky současné písničkářské generaci opět hitparádám dominuje jistý druh bolestínství, melancholie, trpitelství a rozervanosti. Jenže bez té stylové nadstavby a schopnosti všechno rozseknout přímočarým hitem s jasnou melodií.
Kouzlo i napětí, které v sobě The Cure mají, jsou v tomto kontextu mnohem patrnější. Když teď zahajovali evropskou část turné, vypadalo to před berlínskou Mercedes-Benz Arenou jako na gotickém srazu fanoušků hororů. Načesané vlasy, černá barva a rtěnky nebyly jen spikleneckým pomrkáváním několika výstředních jedinců, ale nepsaným dress codem, podle nějž je zřejmé, že se z The Cure stal kult s výbornou koncertní pověstí. A tak si kapela může s novými nahrávkami klidně dát ještě víc načas.
