Už pouze z ústraní zpěvačka Hana Hegerová sleduje veřejné dění kolem svých zítřejších pětaosmdesátých narozenin. Ze scény odešla před pěti lety, nedlouho po vydání alba Mlýnské kolo v srdci mém. Publikum na ně muselo čekat třiadvacet let od chvíle, kdy se objevily předešlé studiové desky Chansons a Potměšilý host. Závěrečná píseň Mlýnského kola se příznačně jmenovala Ten zloděj čas.
Zítra ještě zpěvačka zvedne telefon, až jí z pražské, dopředu vyprodaného divadla Viola zavolají aktéři narozeninové oslavy. "Haló, tady Hegerová, dostihl mě ten zloděj čas," řekne možná.
Tečku za svou kariérou Hegerová udělala roku 2010 deskou složenou výhradně z převzatého repertoáru s českými texty. Snad aby odkázala na zdroje, které její dráhu formovaly a jejichž adaptace ji dovedly k mezinárodnímu respektu − vystoupení v proslulé pařížské Olympii, koncertům v Německu častěji než doma či k obdržení čestných francouzských řádů.
Zpěvaččin hlas už na albu Mlýnské kolo v srdci mém není tak ladný, o to víc ale zní, jako když zákon káže. Výpověď je to v citovém dopadu podobná posledním nahrávkám amerického countrymana Johnnyho Cashe. Ty po konci zpěvákovy kariéry produkoval Rick Rubin jako postskriptum složené z coververzí, jež lecčím překonaly předešlý Cashův celoživotně psaný "dopis".
Podstatná část tuzemské diskografie Hany Hegerové se teď vešla do malého boxu s deseti kompaktními disky, jejími "sebranými spisy", které zpěvačce k narozeninám vydal Supraphon. Alba, jež vycházela v zahraničí, box nezahrnuje. Jen supraphonských desek Hegerová do roku 2011 podle údajů vydavatele prodala na 1 500 800 kusů.
S novou krabičkou deseti alb je to podobné jako s atomem madame Curie. Stačí box otevřít, proniknout k jeho jádru a rozzáří se jako reaktor. Spustí turbíny a po drátech pošle energii všemi směry. Pohání stroje, nabíjí kardiostimulátory, slzné pohárky mačká jako citron do hořkého pití, roztáčí ždímačky emocí.
Esencí toho všeho je studiové album Chansons, které Hana Hegerová nahrála roku 1986 s Pražskými smyčci vedenými Jiřím Svobodou. Na převážně německy zpívaném exportním albu přecházela i do češtiny či francouzštiny a mimoděk dokazovala, že je v pozici přinejmenším evropské hudební osobnosti.
Nejen že se kromě výjimečného původního repertoáru i pečlivým výběrem převzatých písní vyrovnala mezinárodním standardům, ale sama ty standardy svou interpretací nastavovala. Dodnes zůstává mírou všech "šansonových" věcí. V Česku i na rodném Slovensku nepochybně.
V provedení snad až k zbláznění krásném to ilustruje koncertní album Live, natočené v pražském Paláci kultury jen několik dnů před 17. listopadem 1989. Jazzové trio klavíristy Milana Dvořáka − tedy ještě kytarista Zdeněk Fišer a kontrabasista Karel Vejvoda − tu hraje nejvyšší ligu ve vyšívání jemných vzorů.
Na fotografiích z "palácových" koncertů pravá ruka Hany Hegerové vystřeluje vzhůru v prudkých gestech. Musela tehdy dosáhnout tak vysoko, že prstem šťouchla do břicha samo božství. Publikum bylo nejspíš přítomno zázraku, protože jinak by se do nahrávky tak intenzivně nepropsala atmosféra vystoupení.
Průnik podstaty desek Chansons a Live − tedy převážně převzatého repertoáru zaznamenaného v koncertní podobě − pak tvoří další "esenciální" nahrávku pořízenou v německém Stuttgartu roku 1994, která ovšem nyní vyšla poprvé. Pochází z archivu dlouholetého spolupracovníka Hany Hegerové, klavíristy Petra Maláska, jenž na svého předchůdce Milana Dvořáka navázal jako převtělený. "Dvořákovské milieu" kolem Hegerové pak udržoval dvě desetiletí. Na stuttgartském koncertu Malásek zpěvačku doprovázel ještě s kontrabasistou Robertem Balzarem.
◼ To, jaký dosah má "pouhá" písnička v podání Hany Hegerové, dokládají řády a medaile, které byly zpěvačce uděleny.
◼ V roce 2002 obdržela od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy a o 12 let později jí prezident Miloš Zeman udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
◼ Obdobně si Hany Hegerové cení i Francie. Už v roce 1974 získala od Francouzské akademie rytířský titul a před třemi lety byla povýšena na komandéra francouzského Řádu za zásluhy.
◼ Letos v lednu dostala na rodném Slovensku Řád Ľudovíta Štúra II. třídy od prezidenta Andreje Kisky.
V jejich instrumentálně úsporných verzích stojí písně Hegerové posluchači nejblíže, tváří v tvář. Nejsou tak "napucované" s lesy smyčců a sbory, jak říká zpěvačka na nahrávce Live před uvedením instrumentálně oholené verze svého velkého hitu Levandulová od Petra Hapky a Michala Horáčka. A tak se z Levandulové na živém záznamu stala píseň skromnější než ta múzicky zpychlá ze slavné desky Potměšilý host.
Koncertní Levandulovou lze potkat na chodníku a málem ji přehlédnout, jak je nenalíčená, ale její uhrančivý výraz záhadné femme fatale nakonec stejně rozhodne o silném citovém poutu.
"Vyžaduje-li to píseň," napsal o Hegerové už do sleevenote k jejímu albovému debutu z roku 1966 hudební publicista a redaktor Leo Jehne, "dovede své publikum vláčet po stokách životní vulgárnosti a naopak mu zase infikovat představu panenské nedotknutelnosti".
Jehne tehdy zmiňoval především píseň Milord z repertoáru Édith Piaf, šanson, který Hegerové nabídl první velkou příležitost k dramatickému projevu. Podle Jehneho přišla Hegerová s vlastní koncepcí a vystavěla tu malou tragédii holky z ulice novými prostředky. "Vznikla kreace, jíž můžeme s klidným svědomím připsat ošidný přívlastek lidová, protože si nevybírala posluchače ani podle generačních vrstev, ani podle vzdělání a promlouvala ke všem stejně srozumitelnou řečí."
Tak tedy: Milord na Hrad! Hana Hegerová dokázala usadit pána i kmána vedle sebe, napříč generacemi, vyznáním i názory. Což kuriózně potvrdila třeba před osmi lety spoluprací s tuzemskými rapery Supercrooo v souvislosti s dokumentárním filmem Česká RAPublika. I tihle ostří hoši Hegerovou respektují. Je to role, jakou osud dopřává pouze vyvoleným: Hana Hegerová − sjednotitelka.
