Sváteční dítě

V poslední době se dost často setkávám s tím, že mě lidé přeceňují. Přichází mi mnoho žádostí o rady ve věcech, jimž málo rozumím. Jako bych byl odborník na církevní právo, rodinné právo, dětskou psychologii, partnerské vztahy, finanční poradenství, diskriminaci menšin, migraci a já nevím co ještě. Jsem rád, že budím v lidech důvěru, ale v mnoha ohledech je dost přehnaná. Někdy se až stydím, když si uvědomím, jak moc.

Důvěra zřejmě souvisí s mým posláním kněze nebo s mou pověstí člověka otevřeného, společenského. To je také důvod, proč má tato kniha formu rozhovoru. Měla by se týkat řady problémů, s nimiž se často potkávám a k nimž se chci otevřeně vyjadřovat. Vím, že pro někoho budu svatý moc a pro druhého zase málo. Jdu s kůží na trh a jsem si toho vědom.

 

Začněme tedy nekonfliktně a neutrálně. Co víš o svém příchodu na svět?

Pokud jde o mé početí, na to jsem se rodičů nikdy neptal. Myslím však, že k němu určitě došlo až po svatbě, protože žádné pletky před sňatkem nepřipadaly u mých rodičů v úvahu. Každopádně jsem dítě lásky. První ze čtyř sourozenců a k tomu kluk. Rodiče byli šťastní a tatínek navíc pyšný. Jestli dobře počítám, tak mě počali někdy kolem Vánoc a Nového roku. Asi se inspirovali Ježíškem. Takže jsem vlastně takové sváteční dítě. Od maminky pouze vím, že když se blížil porod, běžela ještě honem do sadu, aby si rychle nasbírala co nejvíc jablek, než přijede sanitka. Chtěla jich s sebou mít dost na cestu a pak do porodnice. Ona je totiž v těhotenství jedla nonstop. Tím se taky možná vysvětluje, proč jablka celoživotně tak nesnáším.

Kniha

Zbigniew Czendlik a Markéta Zahradníková

Postel hospoda kostel

2016, Nakladatelství Argo, 278 stran, 298 korun

Potom jsem dostal jméno Zbigniew. Mám podezření, že si pro mě tohle jméno vymyslela maminka, protože byla v té době tajně zamilovaná do slavného filmového herce Zbigniewa Cybulského. Byl tehdy idolem mnoha dívek a žen.

Každopádně jsem s jejím výběrem naprosto spokojen. Znám lidi, kterým se jejich jméno nelíbí, ale já si nemám nač stěžovat. Je staroslovanského původu a v češtině bych se jmenoval Zbyhněv. Výklady jeho významu se různí, jedni tvrdí, že znamená „hněvu zbavující“, druzí zas „hněv přinášející“. Takže si můžu vybrat; s ohledem na své poslání kněze volím první variantu. No uznej sama, to jsem přece celý já. Někam přijdu a hněv bere nohy na ramena. Ale vážně, podle mě mám krásné, slušivé a dobře padnoucí jméno.

Je škoda, že mnoho lidí vůbec nezná význam svého jména. Ono v sobě totiž vždy nese určité sdělení. Něco, co člověka identifikuje, a možná i předurčuje jeho poslání. Věřím, že je v něm pro nás skryto určité poselství. Aniž bychom jeho obsah znali, jsme k němu během svého života nakonec nasměrováni. Naši předkové moudře vybírali dětem jména podle jejich významu. Dnes už je to většinou jinak. Inspirují nás herci, zpěvačky, sportovci nebo, nedej Bože, politici.

To mohu potvrdit. Po světě chodí spousta Adolfů.

No vidíš, můj děda se také jmenoval Adolf. To určitě souvisí s našimi kořeny ve Slezsku, tam byl německý vliv vždycky dost patrný. Ale po válce se nechal přejmenovat. Vybral si jméno Jozef.

A co Czendlik? Má tvé příjmení v polštině nějaký význam?

Nemá, ale jinak je to myslím dost jasné. Je to důkaz nějakého nedopatření, protože vzhledem k tomu „CZ“ na začátku jsem se měl asi narodit tady v Čechách. Každopádně je tam to „end“, což beru tak, že tu mám skončit.

To se mi líbí. Řekla bych, že tě my Češi máme dost rádi. Lépe řečeno my Češky. Ale pojďme dál. Co tvoje rodina? Kdo u vás šéfoval?

Jednoznačně maminka. Kromě toho, že vybírala jména, rozhodovala prakticky o všem, včetně rodinné kasy. Například jsem nikdy nedostal žádný výprask od tatínka. Když jsme něco provedli, bylo nutné si to vyřídit s maminkou. A ona si to s námi vyřizovala dost rázně!

I ručně stručně?

Jasně. Víš, kolik jsem jich schytal? Řemen byl u nás v permanenci. Byla přísná, měla ráda ve všem pořádek, a navíc jsem byl nejstarší. Takže jsem automaticky zodpovídal nejen za vlastní maléry, ale taky za všechny vylomeniny sourozenců. Oni měli imunitu, a já to vždycky odskákal. Pro ně žádná zodpovědnost, minimální následky, to se to pak řádí.

Za co vás trestali?

Vzpomínám si třeba na komickou scénku, kdy mě maminka s řemenem honila kolem našeho domu, protože jsem údajně nepozdravil sousedku. Přitom vím určitě, že jsem tu sousedovic babu stoprocentně pozdravil! A to je přesně ten případ, kdy tě každá facka bolí dvojnásob. Protože ji slízneš neprávem. Nezasloužené tresty jsou daleko bolestnější.

Takže babča si stěžovala a hned byl důvod k výprasku? To byla celkem přísná výchova.

Ano, naše maminka se s tím nepárala. Svým způsobem se jí bál i tatínek. Stejně je zajímavé, jak nás vy ženy dokážete ovládnout. Třeba byl pro mě model soužití mých rodičů tím odstrašujícím příkladem. Možná proto jsem skončil na faře. Často si říkám: Ženy miluju, ale jsem šťastný, že doma žádnou nemám. Vlastně tatínka celkem obdivuju, jak to statečně snášel. Já bych na to asi neměl.

Nejspíš mu to tak vyhovovalo. Nebo maminku prostě miloval.

Ji nešlo nemilovat. Byla to skvělá a citlivá žena. Měli jsme hodně společného a moc jsem si s ní rozuměl. Například se ráda smála a nezkazila žádnou legraci. Ovšem taky moc ráda brečela. Oba jsme milovali staré romantické filmy a vždycky jsme si u nich společně zaslzeli. Tatínek a sourozenci se nám proto smáli.

To maminka mě naučila občas si hezky zasmutnit a neskrývat slzy. A to mi zůstalo dodnes. Jakmile přijde nějaký happy end, hned hledám kapesník. Proto se vůbec nemůžu koukat na pořady typu Pošta pro tebe. Právě díky té společné citlivosti a empatii jsme si byli s maminkou velice blízcí.

A co tatínek?

Dá se říct, že v sobě měl kus rebela a já jsem to po něm tak trochu zdědil. Možná proto byl dost pod pantoflem. Myslím, že maminka pro něj byla vlastně požehnáním. Nebýt jí, určitě by žil dost nezřízeným životem. Ona ho ochraňovala před neřestmi a nástrahami světa. Tatínek byl řeka a maminka byla ten břeh, který ji usměrňoval. Jinak je to prostě takový ten klasický, férový, nenápadný chlap, co žije poctivý život. I když je celkem skoupý na slovo, moc mě toho naučil. Třeba jak má muž jednat, když mu povolují nervy.

To vždycky, když už šlo v jejich hádce s maminkou do tuhého, bouchnul včas dveřmi a řekl: „Jdu do sklepa něco dělat!“ Nám dětem bylo divné, že tam nikdy nic neudělal. Dneska už vím, že si tam chodil dělat pořádek v hlavě, dýchat zhluboka, utišit nervy a nasbírat síly k ústupu a usmíření. Celkem dřina. Jak říkám, má můj respekt. Každopádně to s ní vydržel až do její smrti, a kdyby nezemřela, tak to spolu drží dodnes.

Takže láska až za hrob. Což mi připomíná, jak to u vás bylo s Bohem?

Ten byl vždycky členem naší rodiny. Součást komunity i celého národa. Nezapomeň, že jsem Polák.

Ty zas nezapomeň, že jsi kněz. O Bohu se přece nežertuje.

Já si nedělám legraci z Boha, ale z našich představ o něm. A navíc teď mluvím vážně. Jsem přece z klasické polské katolické rodiny. Nebyli jsme žádní fanatici a s vírou se to u nás nijak zvlášť nepřehánělo, ale Pán Bůh prostě patřil do našeho každodenního života.

Chodili jsme pravidelně do kostela, ke zpovědi i na všechny pobožnosti a samozřejmě světili každý církevní svátek. Před jídlem jsme se vždycky automaticky pokřižovali. Když byl nějaký malér nebo třeba někdo onemocněl, modlili jsme se společně nahlas. Dodnes vidím rodiče klečet se sepjatýma rukama u postele. Každý zvlášť, ponořen v tichém rozhovoru s Bohem.

Pomodlit se ráno a večer bylo stejně samozřejmé jako si vyčistit zuby. I když já jsem to většinou stíhal jen večer. Před spaním kleknout, pomodlit se, a až potom šup do postele. Bylo to přirozené a automatické.

Stejně tak chození do kostela. Nenapadlo by nás nějak to zpochybňovat. Diskuse na toto téma by stejně nepřicházela v úvahu. Nebyla by možná. Víra a rituály byly u nás naprosto zažitá věc, a tak mi to zůstalo dodnes.