Román britské autorky Pauly Hawkinsové Dívka ve vlaku loni po mnoho týdnů opanoval žebříčky bestsellerů na obou stranách Atlantiku. Jelikož tématem disfunkčních partnerských vztahů, fragmentární strukturou, měnícími se vypravěči i nepříliš lichotivým vykreslením ženských postav připomíná mimořádně úspěšný thriller Zmizelá americké spisovatelky Gillian Flynnové, byla i Dívka ve vlaku předurčena k filmové adaptaci. Ta dnes vstupuje do tuzemských kin.
Onou titulní "dívkou ve vlaku" je rozvedená alkoholička Rachel, která den co den cestuje vlakem na Manhattan. Během jízdy letmo, ale s posedlou umanutostí pravidelně nahlíží na několik okamžiků do soukromí jednoho "páru snů", obývajícího útulný maloměstský dům u trati. V něm žijící plavovláska Megan, na niž se osamělá Rachel fixuje, působí jako žena, která má úplně všechno. Rachel naopak všechno ztratila.
Nedaleko Meganina domnělého hnízdečka lásky stojí další krásný dům, v němž se svou novou partnerkou Annou a jejich dítětem žije Rachelin exmanžel Tom.
Iluzorní svět, k němuž se Rachel upíná, se ale rozpadne ve chvíli, kdy během jízdy vlakem spatří "svoji" Megan na verandě v objetí s cizím mužem. Krátce nato se navíc krásná nevěrnice začne pohřešovat…
Podobně jako v případě předloni zfilmovaného bestselleru Zmizelá, ve kterém se skutečná podoba zdánlivě šťastného manželství rozkrývá z kontrastně odlišných perspektiv obou partnerů, nemá ani Dívka ve vlaku jednoho vypravěče. Paula Hawkinsová napsala svůj román v ich-formě jako deník tří různých žen. Tentýž, ale střídavě vyprávěný příběh se tak skládá dohromady kousek po kousku jako puzzle.
Dívka z vlaku Emily Bluntová hraje komplikovanou postavu, jaká se dnes v hollywoodských filmech nevidí
Dramatický potenciál příběhu umocňuje fakt, že výpadky paměti trpící notorička Rachel i labilní lhářka Megan jsou "nespolehlivými vypravěči". A právě toho k budování napětí využívá i adaptace režiséra Tatea Taylora.
V duchu teorie "nespolehlivého vyprávění", kterou poprvé pojmenoval roku 1961 americký literární kritik Wayne C. Booth, je divákovi záměrně omezen přísun důležitých informací nebo je dostává ve zkreslené, případně neúplné podobě.
V důsledku spletité vyprávěcí struktury s řadou opakujících se flashbacků je thriller Dívka ve vlaku plný falešných stop a matoucích náznaků. Těmi se ale mnohdy spíš maskuje, že příběh není příliš originální.
V dílčích motivech lze zaznamenat ozvěny voyeuristických filmů Alfreda Hitchcocka či thrilleru Plynové lampy, který byl natočen v roce 1944 podle hry Patricka Hamiltona. Ústřední motiv si spisovatelka Hawkinsová "vypůjčila" z detektivky Agathy Christie Vlak z Paddingtonu, zfilmované v roce 1961 pod názvem To je vražda, řekla. Také v ní jedna z postav během jízdy vlakem zpozoruje znepokojivý výjev, byť v tomto případě zahlédne v kupé soupravy jedoucí po vedlejší koleji vraždu.
Dívka ve vlaku
Režie: Tate Taylor
Česká premiéra: 6. října, distribuce v ČR: Freeman Ent.
Rafinovanosti snímku Zmizelá, který natočil David Fincher, film Dívka ve vlaku nedosahuje. Spíš než detektivní zápletkou, která má logické trhliny a jejíž pointu lze předvídat už zhruba v polovině filmu, zaujme Taylorův snímek až naturalisticky vykreslenými charaktery ženských postav.
Ono soapoperově úhledné předměstské prostředí je zabydleno trochu jinými "zoufalými manželkami", jimiž zmítají nezvladatelné pudy, vztek i zloba a jež svá traumata řeší pitím, stalkingem či promiskuitou.
Především Rachel, kterou přesvědčivě ztvárnila Emily Bluntová, je nečekaně komplikovanou postavou budící empatii, lítost, ale také averzi. A to se dnes v hollywoodských filmech často nevidí.