Román britské autorky Pauly Hawkinsové Dívka ve vlaku loni po mnoho týdnů opanoval žebříčky bestsellerů na obou stranách Atlantiku. Jelikož tématem disfunkčních partnerských vztahů, fragmentární strukturou, měnícími se vypravěči i nepříliš lichotivým vykreslením ženských postav připomíná mimořádně úspěšný thriller Zmizelá americké spisovatelky Gillian Flynnové, byla i Dívka ve vlaku předurčena k filmové adaptaci. Ta dnes vstupuje do tuzemských kin.

Onou titulní "dívkou ve vlaku" je rozvedená alkoholička Rachel, která den co den cestuje vlakem na Manhattan. Během jízdy letmo, ale s posedlou umanutostí pravidelně nahlíží na několik okamžiků do soukromí jednoho "páru snů", obývajícího útulný maloměstský dům u trati. V něm žijící plavovláska Megan, na niž se osamělá Rachel fixuje, působí jako žena, která má úplně všechno. Rachel naopak všechno ztratila.

Nedaleko Meganina domnělého hnízdečka lásky stojí další krásný dům, v němž se svou novou partnerkou Annou a jejich dítětem žije Rachelin exmanžel Tom.

Iluzorní svět, k němuž se Rachel upíná, se ale rozpadne ve chvíli, kdy během jízdy vlakem spatří "svoji" Megan na verandě v objetí s cizím mužem. Krátce nato se navíc krásná nevěrnice začne pohřešovat…

Podobně jako v případě předloni zfilmovaného bestselleru Zmizelá, ve kterém se skutečná podoba zdánlivě šťastného manželství rozkrývá z kontrastně odlišných perspektiv obou partnerů, nemá ani Dívka ve vlaku jednoho vypravěče. Paula Hawkinsová napsala svůj román v ich-formě jako deník tří různých žen. Tentýž, ale střídavě vyprávěný příběh se tak skládá dohromady kousek po kousku jako puzzle.

Dramatický potenciál příběhu umocňuje fakt, že výpadky paměti trpící notorička Rachel i labilní lhářka Megan jsou "nespolehlivými vypravěči". A právě toho k budování napětí využívá i adaptace režiséra Tatea Taylora.

V duchu teorie "nespolehlivého vyprávění", kterou poprvé pojmenoval roku 1961 americký literární kritik Wayne C. Booth, je divákovi záměrně omezen přísun důležitých informací nebo je dostává ve zkreslené, případně neúplné podobě.

V důsledku spletité vyprávěcí struktury s řadou opakujících se flashbacků je thriller Dívka ve vlaku plný falešných stop a matoucích náznaků. Těmi se ale mnohdy spíš maskuje, že příběh není příliš originální.

V dílčích motivech lze zaznamenat ozvěny voyeuristických filmů Alfreda Hitchcocka či thrilleru Plynové lampy, který byl natočen v roce 1944 podle hry Patricka Hamiltona. Ústřední motiv si spisovatelka Hawkinsová "vypůjčila" z detektivky Agathy Christie Vlak z Paddingtonu, zfilmované v roce 1961 pod názvem To je vražda, řekla. Také v ní jedna z postav během jízdy vlakem zpozoruje znepokojivý výjev, byť v tomto případě zahlédne v kupé soupravy jedoucí po vedlejší koleji vraždu.

Film

Dívka ve vlaku
Režie: Tate Taylor
Česká premiéra: 6. října, distribuce v ČR: Freeman Ent.

Rafinovanosti snímku Zmizelá, který natočil David Fincher, film Dívka ve vlaku nedosahuje. Spíš než detektivní zápletkou, která má logické trhliny a jejíž pointu lze předvídat už zhruba v polovině filmu, zaujme Taylorův snímek až naturalisticky vykreslenými charaktery ženských postav.

Ono soapoperově úhledné předměstské prostředí je zabydleno trochu jinými "zoufalými manželkami", jimiž zmítají nezvladatelné pudy, vztek i zloba a jež svá traumata řeší pitím, stalkingem či promiskuitou.

Především Rachel, kterou přesvědčivě ztvárnila Emily Bluntová, je nečekaně komplikovanou postavou budící empatii, lítost, ale také averzi. A to se dnes v hollywoodských filmech často nevidí.