Opera Národního divadla se Brittenovým dílem Noemova potopa vydala do dětství lidstva

Nápad dramaturga Ondřeje Hučína oslavit 80 let spolupráce Kühnova dětského sboru a pražského Národního divadla operou Noemova potopa Benjamina Brittena byl jednoduše geniální.

Brittenova komorní opera se v tuzemsku prakticky nehraje, přestože je přímo reklamou na radost z hudby, která se dělá s nadhledem, vážností i humorem, ale je také průkazným výrazem překonaného mýtu o nemožnosti přirozeně poslouchat a cítit moderní hudbu 20. století.

A potom také v koncertním provedení, jaké v neděli nabídlo Národní divadlo, mají děti v Brittenově opeře nekonečný prostor k hudebnímu vyjádření, ať už v silných chorálových sborech nebo v orchestru přepestrých nástrojů, kterému dominovali malí, miniaturní violoncellisté, žáci Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy.

Britten vystavěl svou operní miniaturu na středověkých hrách o potopě. Její kouzlo spočívá v autorově schopnosti přenést mírně subverzivního ducha hry do podmínek současnosti − udělat z vážného zábavu, v níž se ale vážnost nikdy úplně neztratí, nýbrž získává na důležitosti.

Opera Národního divadla se Brittenovým dílem Noemova potopa vydala do dětství lidstva

Dalších 8
fotografií

O vážných věcech − konci jedné smlouvy Hospodina s lidstvem a uzavření druhé, té poslední − se hraje a zpívá zároveň se vznešeným patosem, jakož i s odstupem a sebeironií.

Britten nezapře ironickou anglosaskou náturu, s níž se setkáváme už v Purcellově barokní hudbě a která neopouští britskou tradici ani u Brittena či jeho současníka Tippetta. Noemova Potopa se tak ze všeho nejvíc blíží divadelnímu kouzlu nestárnoucího chlapce Petra Pana, přičemž Noemova smlouva nového, očištěného lidstva s Bohem je pouze o něco silnější zvěst než Petrovo tajemství věčného dětství − kdyby britské úřady chtěly ukázat imigrantům, co je ona "britskost", mohly by jim klidně pustit Brittenovu Potopu.

Jistě by se dalo hovořit o dobrém výkonu Miloše Horáka v partu Noemově, o hašteřivé Kateřině Jalovcové coby Noemově ženě, ale o výkony jednotlivců tentokrát tolik nešlo. Podstatná byla viditelná a slyšitelná radost, s níž Noemova potopa za hudebního řízení Davida Švece vznikala a která se ve stydlivých pokusech o společný zpěv podle přání autora chvílemi přelila i do publika.

Také scénické provedení, při němž si režisérka Magdalena Švecová vystačila s minimem prostředků − se světly a dětskými těly −, bylo magické, a tedy v tom nejlepším slova smyslu dětské.

Z mála se v Národním divadle udělala velká potopa, tak jako se ze zdánlivého mála v Brittenově partituře rodí vlny působivé hudby. Pro děti − připomněl po představení Jiří Chvála, který Kühnův dětský sbor vede už padesát let − "to bude obrovský zážitek na celý život": být na jevišti Národního!

Ale jenom o děti nejde. Národní divadlo většinou patří dospělým. A také oni teď díky Brittenovi vědí, že dětství není nějaká dávná krajina za nepřekročitelnou zdí, nýbrž že je pořád někde kolem, někde v nás. Tak jako dětství lidstva z biblické potopy, kterou zhudebnil Benjamin Britten, téměř neslyšně, ale neustále šplouchá v našich hlavách.