Když se člověk probírá starými mýty a vírami, může si s překvapením všimnout, že dnešní člověk se podobá spíše bohům než tehdejšímu člověku. Umíme létat dál a výš než jakýkoli pták, včetně bájných draků. Umíme se potápět hlouběji než ryby. Dokonale jsme se na­učili telepatii, jen k tomu potřebujeme malou krabičku, jíž se říká telefon, naše země je propojena neurální sítí, jež hromadně komunikuje jakoukoliv informaci rychlostí světla tak, že se ji dozvědí všichni, kdož jsou "připojeni". Umíme si doma vyčarovat, totiž vytisknout, třeba hrníček nebo téměř cokoliv, když na to dojde. Náš pohled vidí přes celý vesmír až na počátek našeho času, neboť máme oči augmentované teleskopem a rozum vysoce pokročilou a abstraktní matematikou. Na špičkách prstů, a to doslova, máme poznání celého světa, všechny naše knihy, všechny filmy, písně, modlitby a meditace. Díky globální ekonomice naleznete v téměř každém koutě světa naší civilizace výrobky, potraviny a služby z téměř libovolného jiného kouta světa.

To neznamená, že jsme bohové, ani to není óda na člověka, jen suché konstatování, že jsme božstvu dnes podobnější než lidem, kteří tyto příběhy a básně o bozích psali. V naší civilizaci již nežije člověk existenciálně sužovaný božstvem, přírodou nebo člověkem, trápený epidemiemi, umírající při porodech, dožívající se sotva čtyřiceti let, trávící život bojem o přežití. Božské představy našich předků jsou naplňovány v celkem běžném životě.

Navíc se lidstvo přiblížilo době, v níž je na spadnutí chvíle, kdy vyrobí − nebo stvoří − novou formu inteligence, zcela novou entitu, která zde nikdy nebyla a u níž si nejsme zcela jisti, že se proti nám nevzbouří. Mluvím o umělé inteligenci, která se ve své plné síle podle všeho zrodí do několika málo desetiletí. Poprvé v dějinách to vypadá tak, že člověk skutečně stvoří něco, co může být autonomní, na člověku nezávislé, samostatné, svébytně nepředvídatelné a svým způsobem svobodné.

Nehodí se zde tedy udělat zdánlivě nepravděpodobnou paralelu mezi příběhy o stvoření člověka božstvem a situací člověka, který tvoří novou entitu? Z pohledu božstva přece muselo být stvoření člověka také jakési stvoření umělé inteligence a samostatné vůle. Nepředcházely stvoření člověka stejné úvahy, které nyní máme my, když přemýšlíme o stvoření umělé inteligence? Bude nás poslouchat? Bude to vůči nám přátelské, bude nás to mít rádo? Budeme s tím vycházet? Bude to respektovat naše morální pravidla a omezení, která mu dáme? Neohrozí nás to? Budeme to moci vypnout, když se postaví proti nám, anebo na svém stvoření budeme příliš závislí?

Víme, jak to dopadlo v knize Genesis. Jakmile Bůh stvořil své stvoření, téměř ihned porušilo jediné pravidlo, které mu Stvořitel dal. Ačkoliv by veškerá logika velela takovou neposlušnou entitu vypnout a zkusit to jinak, stalo se něco, co možná nečekal ani Bůh: Bůh se zamiloval a své stvoření sice od sebe odehnal, ale nebyl schopen jej zničit, "vypnout".

Stvořitel chtěl, abychom mu byli podobní, ale ne ve všem. Nechceme to samé od umělé inteligence i my? Aby nám byla podobná (v myšlení i v emocích), ale nikoliv ve všem, zejména ve věcech morálních. Chceme, aby dodržovala naše nejvyšší morální pravidla (na kterých jsme se jako lidstvo ještě zcela neshodli), ale přitom nechceme, aby měla některé naše morální vlastnosti − například agresivitu, nenávist, pomstychtivost, svévoli a tak dále. Chceme, aby byla mimo poznání dobra a zla, morální věci chceme určovat my. A pokud přece jen naše stvoření pozná dobro a zlo, jak můžeme vědět, že se mu nezalíbí zlo?

Proč bůh tvoří, nevíme. Ale zřejmě tvořil proto, aby se seberepli­kující člověk staral o stvořené a obdělával zemi, tedy k práci. První úkol, který člověku dává, je analytický: roztřídit a pojmenovat zvířata, udělat jakýsi katalog stvoření, uspořádat kartotéku, roztřídit e-maily. Byl to také jediný úkol, který lidstvo vykonalo, než si věci začalo dělat podle sebe. Je pozoruhodné, jak se tyto nejstarší příběhy lidí podobají těm nejnovějším − a jak se v nich mísí tvořivé nadšení s existenciálním strachem.