Měl smůlu. Nejen on, ale celý Blízký východ.

Šimon Peres byl velikánem izraelských dějin, a to nejen proto, že spolu s Davidem Ben Gurionem, Goldou Meirovou, Mošem Dajanem a Arielem Šaronem stál u zrodu moderního židovského státu.

Ještě před jeho založením působil v ilegální židovské vojenské organizaci Hagana, operující v britské mandátní Palestině. Pak, po roce 1948, stál v čele vládního úřadu pro nákupy zbraní − mimo jiné je sháněl i z Československa.

Byl také otcem nukleárního programu, dodnes oficiálně nepřiznané věci, jejímž cílem je sloužit jako odvetná hrozba pro všechny, jako je nyní třeba Írán, kteří Izraeli hrozí destrukcí.

Byl zkrátka jestřábem, ale zároveň i holubicí. Vždy říkal, že mír ve Svaté zemi je nevyhnutelný, nelze přece válčit pořád. Zasadil se o nejvýznamnější, dnes už bohužel mrtvou mírovou dohodu s Palestinci, za niž se v roce 1994 stal jedním z laureátů Nobelovy ceny.

Dostal ji spolu s palestinským lídrem Jásirem Arafátem, jenž poté dohodu potopil, svoje sliby pošlapal a znovu rozjel násilnosti.

V čem tedy spočívá ta Peresova smůla? V tom, že za celá ta desetiletí, kdy se pohyboval na vrcholu izraelské politiky a čím dál zřetelněji se stával mimořádnou morální autoritou posléze až gándhíovského ražení, se na protější straně mezi Palestinci, ale obecně mezi Araby nenašel nikdo, kdo by byl podobný jako on.

Kdo by také měl podobné postavení, odvahu a vizi, aby chtěl svou společnost, potažmo celý region nasměrovat jinam − dát vale démonům nesnášenlivosti a prosadit mír.

Arafát je toho nejkřiklavější ukázkou. Platí to ale také o všech ostatních v okolí. Od asadovské dynastie v Sýrii přes saúdské monarchy až po Jordánce a Egypťany, jediné dva národy, které uzavřely s Izraelem mírovou dohodu. Izrael byl za ty dvě dohody vždy vděčný, byly a zůstaly asi jedinou jistotou v chaotickém a nenávistném prostoru vůkol, ale Peres chtěl víc.

Dovolte tady osobní vzpomínku. V březnu 2009 jsem se za ním vydal do Jeruzaléma, abych s ním, tehdy prezidentem, udělal rozhovor. Věnoval mi hodně času, mluvili jsme déle než hodinu. Žádnou z mých otázek nebagatelizoval, z ničeho se nevylhával nicneříkajícími obecnými větami, ani když jsem ho provokoval, jestli kdy nenáviděl Araby, třeba aspoň v dobách, kdy bojoval v řadách Hagany. "Nikdy. Bylo mi jich líto. Víte, Pán v nebi není jen židovským Bohem. Je Bohem i všech ostatních lidí. Prorok Ámos řekl, že pro něj jsou lidé tmavé pleti stejní jako Židé. To stále platí, po tisíce let.

Jakož i deset přikázání, ten základ naší západní civilizace. Nezabiješ. Čili nemáš právo někoho nenávidět. Ale copak tam najdete přikázání 'Nech se zabít'? Ne," odvětil.

Pamatuji, jak nás v jednu chvíli přerušila Peresova asistentka s prosbou, jestli bych se mohl vzdálit na několik minut vedle na chodbu. Zrovna volá egyptský prezident Husní Mubárak, neboť je třicáté výročí podepsání mírové dohody mezi Izraelem a Egyptem. Odešel jsem, a když dohovořili, interview mohlo pokračovat.

Připravené další otázky jsem ale nechal být a ptal se jej, jak si s Mubárakem popovídal a jak mu vlastně říká, Husní, nebo pane Mubáraku? "Bylo to velmi přátelské. Gratulovali jsme si navzájem ke třicátému výročí míru. Oslovuji ho můj příteli. On mě též," odvětil.

A je ještě někdo z okolních vládců, s nímž se takhle sblížil? "Ale ano, jenže si nejsem jist, že by chtěli, abych je takhle zmiňoval. Bývají vystaveni tlaku teroristických uskupení a tohle by jim nepomohlo," podotkl Peres. Jinými slovy, neměli na takové sblížení odvahu. Hrozbě smrti je v této části světa přece vystavený každý, Izraelci i arabští lídři, pomyslel jsem si.

Mubárak je minulostí, Peres je po smrti. Kdo z dnešních vůdčích osobností na Blízkém východě by chtěl nazvat Peresova nástupce v prezidentském úřadě Reuvena Rivlina přítelem?

Nebo jinak: když před pár dny izraelský premiér Benjamin Netanjahu ve svém projevu před Valným shromážděním OSN vyzval palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse k jednání o míru a dodal, že si neklade předem žádné podmínky, proč se nikdo z nich neozval s kritikou, když to Abbás odmítl jako "lest"? Kde je někdo, kdo by řekl, že nikdo nemá právo někoho pořád nenávidět?

Politická kultura Blízkého východu žije v archaické představě, že odvaha je něco, čeho je potřeba k válčení. Peres zůstane v paměti jako symbol toho, že odvahy je třeba i k míru.