Alšova galerie napustila jízdárnu v Hluboké až po okraj uměním, koná se tu surrealistická koupel

Strčili jste si jen tak do pusy žárovku? Vystřihovali jste si s nadšením nahá ženská těla a lepili si z nich vlastní kompozice? Míváte pocit, že život je příliš všední? Kdo si alespoň na jednu z otázek odpoví kladně, je ideálním návštěvníkem výstavy Krása bude křečovitá. Velký výstavní opus, mapující surrealistické hnutí v bývalém Československu v letech 1933 až 1939, připravila Alšova jihočeská galerie v jízdárně zámku Hluboká nad Vltavou. Kurátorsky ho sestrojili specialisté na toto období Karel Srp a Lenka Bydžovská.

V roce 1933 se v Německu k moci dostal Adolf Hitler, zatímco v demokratickém Československu začala fungovat surrealistická skupina úzce spolupracující s podobně naladěnými "soudruhy" z Francie v čele s Andrém Bretonem.

Z české strany byl jedním z hlavních tahounů Bohem nadaný básník Vítězslav Nezval, jenž si později, po puči v roce 1948, pošramotil jméno spoluprací s komunistickými hrdlořezy. V surrealistickém období byl ovšem tento mimořádný literát hlavní hvězdou z Francie importovaného a úspěšně domestikovaného avantgardního hnutí. Však také kurátoři na Nezvala vsadili a osou nynější výstavy učinili jeho báseň Proč jsem surrealista. Z ní pochází i část závěrečného verše "krása bude křečovitá", který dal přehlídce neobvyklý název.

Prolínání poezie, výtvarného umění, fotografie, divadla a filmu je pro nadrealismus typické, což chtěli připomenout i tvůrci výstavy. Vybrali na ni 28 autorů. Neomezili se pouze na Prahu jako přirozené epicentrum surrealistického hnutí, ale vydali se také do Rakovníka, Mladé Boleslavi či Brna a Bratislavy.

Alšova galerie napustila surrealistickou koupel

Dalších 11
fotografií

Záběr představených tvůrců je široký, vedle zásadních jmen jako Toyen, Štyrský či Šíma se objevují i práce autorů, o nichž téměř nikdo neslyšel: malíř a fotograf Josef Podrabský, brněnský fotograf František Povolný nebo malíř Josef Dumek.

Kurátoři vybrali rovněž umělce, kteří do surrealismu vklouzli jen na chvíli, což se týká zejména rané tvorby tvůrců členů budoucí Skupiny 42 − pro návštěvníky tak mohou být překvapující poněkud jiné koláže Jiřího Koláře než ty, které tohoto výtvarníka a básníka později proslavily.

Srp s Bydžovskou představují surrealismus s téměř anatomickou analýzou a expozici rozčlenili na deset částí. Každá se snaží postihnout určitý aspekt surrealistického hnutí. Dokládají to nebývale velkým počtem děl shromážděných z různých veřejných a zejména soukromých sbírek v Česku i v zahraničí a někdy poněkud zastřenými názvy kapitol jako Viscerální těla či Do noci dějin.

Výsledkem je mnohostranná surrealistická koupel, ve které se lze libidózně ráchat zepředu i zezadu. Racionální přehled o surrealismu ovšem divák asi nedostane. Karel Srp je pověstný důkladným dohledáváním a shromažďováním děl a autorů, tedy prací nanejvýš záslužnou. Tím vyniká i na Hluboké. Výstavní syntéza mu ale trochu uniká, což tentokrát nevadí, koresponduje to s duchem surrealismu. Zvlášť když je k přehlídce vydaná stejnojmenná a doslova fantastická šestisetstránková publikace. Ledabyle pohozená kniha tlustá šest centimetrů formou i obsahem neudělá ostudu v sebeluxusnějším interiéru.

Výstava i publikace končí temným rokem 1939, přestože surrealismus za války a bezprostředně po ní měl stále ještě místo v dějinách české výtvarné kultury.

Připomenutí zlatého věku nadreálné umělecké existence je každopádně mimořádným počinem Alšovy jihočeské galerie, záslužným zejména v době, kdy se pražská Národní galerie ještě tak zcela neprobudila z knížákovského prokletí.