Do kin se vrátila oscarová Cesta do fantazie. Vypráví o dětství a lázních plných kouzelných bytostí

Když nedávno britská stanice BBC oslovila 177 kritiků ze 39 zemí, aby vybrali dosud nejlepší filmy 21. století, na čtvrtém místě se překvapivě objevil japonský animovaný film Cesta do fantazie. Snímek, který uměl překvapit již v roce 2001, se tento týden vrátil do českých kin.

Nejúspěšnější film klasika japonské animace Hajaa Mijazakiho je vlastně nezávislým dílem – vznikl ve studiu Ghibli, které režisér spoluzaložil a v němž měl naprostou tvůrčí svobodu. Tento "nezávislý film" ale v Japonsku překonal všechny rekordy návštěvnosti, od Mijazakiho starších, též komerčně úspěšných filmů až po Titanic.

Melancholická bajka o pouti malé holčičky Čihiro a jejích rodičů do podivných lázní plných ještě podivnějších bytostí, kde se z maminky a tatínka stanou prasata a dívka se je pokouší zachránit, získala Oscara za nejlepší animovaný film. Dodnes jde o jediný neamerický titul, který na toto ocenění dosáhl.

Kromě toho si Cesta do fantazie též odvezla hlavní cenu z festivalu v Berlíně, který patří mezi tři nejdůležitější filmové přehlídky na světě. Vítězství bylo o to výraznější, že hlavní cenu Zlatého medvěda film získal jako vůbec první animovaný titul v historii.

Čím si tato dobrodružná pohádka, inspirovaná mimo jiné Alenkou v říši divů, získala přízeň diváků, kritiků i porot?

Režisér Mijazaki vždy skromně prohlašoval, že je především "chlápek, co kreslí obrázky". Že když jde natáčet, nikdy nemá hotový scénář, a že mnohé vychází z jeho imaginace až "na place". Nejspíš i díky tomu se většina Mijazakiho filmů odehrává ve světech, kde se přirozeně potkává japonská mytologie s tradicí evropských pohádek a evropské dobrodružné literatury.

Zároveň jde o světy, kde se podivuhodné věci dějí s naprostou samozřejmostí. Postavy tu cestují v "oživlých" kočičích autobusech, prasata létají a mladé dívky čelí ekologickým katastrofám i oživlým zvířecím božstvům.

Když Čihiro v Cestě do fantazie na chvilku opustí své rodiče, kteří zabloudili na opuštěné místo a ládují se hromadou nalezených pochutin, narazí na chlapce obdařeného magickou mocí a na celý průvod tvorů všemožných tvarů a proporcí.

Po mostě, kudy ji mladý zachránce vede, kráčejí temní duchové s bílými maskami, chlupaté ptačí bytosti připomínající ovoce, žabák v kimonu či tvorové, kteří připomínají stan se sudem na "hlavě".

Úspěch a kvalita Mijazakiho děl v čele s Cestou do fantazie však neplynou jen z představivosti a z rozvíjení možností, jak spojit kreslenou a počítačovou animaci. Když se holčička Čihiro střetne s čarodějnicí Jubabou a jejími pomocníky v podobě poskakujících zelených hlav, Mijazaki vytváří atmosféru na rozhraní komiky, bázně a úžasu.

Čarodějnice s obří hlavou, přerostlé několikametrové mluvící nemluvně, průsvitní duchové měnící rozměr – to vše připomíná třeba sibiřské mýty či surreálný svět "za zrcadlem" z Alenky v říši divů. Je to svět, v němž se hranice mezi malým a velkým stírá jako v drogové halucinaci.

Do této říše zázraků však Mijazaki zasazuje zcela realisticky pojatou hrdinku, která nejedná jako postava z alegorie či moralizující bajky, ale jako skutečná dívka. Prostor tu dostávají drobné záchvěvy emocí, bezeslovné scény i jemné výrazy tváře.

Mijazaki umí zahltit scénu podivnými bytostmi zčásti vzešlými z tradic šintoismu, původního japonského náboženství plného bůžků a zvířecích tvorů. Z mnohem větší části ale bytosti pocházejí z animátorovy představivosti. Když je však třeba, Mijazaki stejnou pozornost věnuje poryvu větru na zelené louce či detailnímu záběru na ty nejvšednější činnosti.

Do kin se vrátila oscarová Cesta do fantazie. Vypráví o dětství a lázních plných kouzelných bytostí

Dalších 72
fotografií

Cesta do fantazie už je dnes klasikou, jež na počátku nového tisíciletí pomohla prosadit japonskou animaci v zahraničí. Ale je mnohem víc než to – jde o film, který smazává hranici mezi pohádkou pro děti a uměleckým dílem, který vedle dobrodružných skutků a roztodivných bytostí vypráví o dětství v jeho každodenních podobách.

Jde o snímek plný překotného děje i kouzelných scenerií, který zároveň spoustu času věnuje chvílím mlčenlivého spočinutí. Ale také je to film o přerodu holčičky vláčené nástrahami kouzelného světa v aktivní hrdinku, jež se učí zodpovědnosti a spolupráci s ostatními bytostmi.

Z této perspektivy už není tak překvapivé, že film, v němž lze kromě morální alegorie vidět i režisérovy politické postoje či kritické narážky na japonskou ekonomiku, zvítězil právě na festivalu v Berlíně, kde má vedle estetiky velké slovo i politika.

Ostatně Mijazaki za Cestu do fantazie nepřevzal Oscara osobně, neboť nesouhlasil s tehdejší americkou válkou v Iráku. Byť toho času o pravém důvodu své nepřítomnosti na přání producenta pomlčel a své motivy vysvětlil až roku 2009.

Když před třemi lety Hajao Mijazaki poněkolikáté a tentokrát nejspíš definitivně ohlásil odchod do důchodu, svět japonské animace opustil jeho největší vizionář. Někdy přirovnávaný ke Stevenu Spielbergovi, neboť jeho filmy mají podobný komerční dopad a také se věnují dětem. Jindy k Waltu Disneymu, na jehož práci Mijazakiho dílo a tvorba celého studia Ghibli bezpochyby navazují.

Především však odešel originální autor, v jehož tvorbě sice dívky často zachraňují svět, ale kde se stejná pozornost věnuje ekologii, mytologii i tomu, jak si ony dívky s dětskou pečlivostí nazouvají boty na zablácené nohy.