Z oken své malé kanceláře na Vysoké škole chemicko­-technologické v Praze má Petr Slavíček výhled na protější budovu Katolické teologické fakulty. Fyzikální chemik, oceněný letos za svůj výzkum ultrarychlých dějů v molekulách cenou Neuron, vypráví o tom, jak se jednoho dne rozhodl "přejít ulici" a navzdory plnému vytížení ve svém vědeckém týmu se vrhnul na studia bohoslovectví. Na škole vychovávající katolické kněze byl nejspíš jediným nepokřtěným studentem. Na víru nepřestoupil, tvrdí ale, že zjistil zajímavé paralely mezi uvažováním středověké a současné společnosti. A s kamennou tváří vypráví i o tom, jak při předvádění jednoho pokusu rozplakal českého premiéra.

Co vás ke studiu na teologické fakultě coby nevěřícího vedlo? Chtěl jste poznat ideového protivníka?

To určitě ne. Jsem nevěřící, ale označil bych se spíše za agnostika než za ateistu. Koneckonců, jak jsem se při studiu dozvěděl, ateismus je ve skutečnosti negativní teologií. Když člověk rozmýšlí, proč Bůh není, rozmýšlí také o Bohu.

Vy jste dříve nehloubal nad tím, jestli Bůh je, nebo není?

Já to tak nikdy neměl, nikdy jsem o tom pořádně nepřemýšlel, bylo mi to jedno… A svým způsobem mi to pořád jedno je a moc o tom nepřemýšlím ani na nátlak pouličních evangelizátorů. To, co si myslíme, je ve velké většině ovlivněno naší výchovou, kulturními vzorci v našem okolí. Uvědomuji si v té souvislosti, že abychom mohli něčemu porozumět, vyžaduje to a priori nějakou víru. Kdybych dopředu nevěřil, že kvantová mechanika je rozumná, nikdy do ní asi neproniknu.

Petr Slavíček (40)

◼ Olomoucký rodák je profesorem v Ústavu fyzikální chemie na Vysoké škole chemicko­-technologické a působí rovněž v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR v Praze.

◼ Na VŠCHT vede Laboratoř teoretické fotodynamiky. Magisterské studium absolvoval na Přírodovědecké fakultě a doktorské na Matematicko­-fyzikální fakultě UK. Poté byl tři roky na stáži na Illinoiské univerzitě v USA.

◼ Jako hostující profesor přednášel na třech univerzitách ve Francii.

◼ V roce 2015 získal také titul bakaláře z Katolické teologické fakulty UK. Je členem redakční rady časopisu Vesmír.

Přiznal jste hned u přijímacích procedur, že jste nevěřící?

To nešlo nepřiznat, protože při přijímacím řízení člověk potřebuje potvrzení o životě a mravech od kněze, který kandidáta dobře zná. V mém případě žádný takový člověk neexistoval.

Takže vám dali nějakou výjimku.

Než mě připustili k přijímacímu řízení, proťukli si mě. Ještě před přijímačkami jsem měl takový předpohovor s panem docentem Opatrným, vedoucím katedry pastorálních oborů. A po delší diskusi jsem doporučení dostal od něho samotného, protože on je také kněz. Tak jsem se na fakultě ocitl jako jeden z mála, ne­-li jediný nepokřtěný. Nevěřících nás tam možná bylo více. V tomto jsem byl asi trošku výjimečný student. Nevěřící teolog je vlastně protimluv. Ale na druhou stranu i teologická fakulta je veřejná vysoká škola, která se řídí zákonem o vysokých školách. A striktně vzato na víru uchazečů nemůže brát zřetel.

Pořád mi není jasné, co bylo vaší motivací.

Že by krize středního věku? Někdo si pořídí silnou motorkou. Teologie je levný a bezpečný koníček. Až na to, že se vás pak na to ptají v novinách…

Od silné motorky čekáte zrychlení, případně atraktivní spolujezdkyni. Co jste čekal od teologie?

V určité chvíli jsem měl pocit, že se ve svém oboru soustřeďuji na stále detailnější oblast. A neučím se nové věci. Nedívám se nalevo, napravo. Takže jsem si říkal, že by bylo dobré zase něco studovat. Nikdy jsem neměl k humanitním a společenským vědám daleko, dovedu si živě představit, že nebudu dělat chemika, ale že se budu zabývat třeba ekonomií nebo historií. A teologická fakulta byla prostě nejblíž… Navíc člověk by měl mít ponětí o teologii alespoň na základní katechetické úrovni. To bylo ještě před 80 lety běžnou součástí vzdělání. Na to, že jde o základ naší kultury, víme o tom hanebně málo.

Až jednou budete mít děti, přihlásíte je na náboženství?

Nepřihlásím.