Volba četby je pro kvalitu léta naprosto určující. Jinak si užijete letních dnů s Michalem Vieweghem, jinak s Nesbøm nebo jiným hitmakerem současnosti. Letní vedro mi před dvěma lety do hutné černi zabarvily vzpomínky velitele Osvětimi Rudolfa Hösse (ale nakonec se v novém pochopení vybarvilo), zato léto s rytířem smutné postavy Donem Quijotem přineslo přírodní čistý vzduch a radost z nekončící hry jazyka. A loňská vedra − ta pro změnu svým pronikavým duchem osvěžoval Jacob Burckhardt, zkoumající kulturu renesance v Itálii. Nepodlehněte, když pijete Chianti a vidíte renesanční sochy.

To letošní, deštivější léto, na něž se vcelku dobře hodí slavný Vančurův výrok o nešťastném způsobu léta, prožívám s Wittgensteinem. Přesněji s knihou Petra Glombíčka Filosofie mladého Ludwiga Wittgensteina.

Vypadá to úchylně, když si na koupališti čtete tajemné věty o "limitech našeho jazyka, které jsou limity našeho světa", že "to, co nelze říci, nelze ani myslet", zatímco kolem voní opalovací krémy a pivo a zmrzlina tečou proudem. Vrátit se k Wittgensteinovi se ale nakonec vyplatí, jakkoliv po celou dobu čtení máte pocit, že mu skoro… úplně moc nerozumíte.

Možná totiž platí, že do doby prázdně (prázdnin, vakací, prázdnoty), doby úplného volna, v níž se má podle tradice myslet, se nejvíce hodí právě knihy, kterým skoro nerozumíme. Protože pak máte největší šanci je alespoň nějak pochopit.

Wittgenstein přece přitahuje především tím, že mu není rozumět. Že úplně nevíme, o co mu jde, a s tímto tajemným nevěděním vzniká jistá aura, která nás k němu neustále vrací. Není to filozof jako každý jiný. Probírá se logikou a jazykem, který ji vyjadřuje, tudíž se zdá, že je to vědecký typ. Takový, jaký dnešní doba potřebuje. Někdo, kdo ze začátku 20. století, kdy žil, přenáší do dneška potřebu "vědět přesně", tak jak se věci doopravdy mají, co myšlenky přesně říkají.

Jenže když se na koupališti na slunci za pár týdnů propotíte strhující Glombíčkovou knihou, zjistíte, že to tak úplně není. A analytická jistota, jež se nebojí říct, že některé věty jsou nesmyslné, a nemá tudíž váhu je říkat, se najednou promění ve slova proroka, který vidí za jazyk. Za jeho hranice, které nelze nikdy překročit.

Jinak řečeno − to, že něco nedokážeme přesně říct, ještě neznamená, že to vůbec není, respektive že to "nic neříká".

Pro Wittgensteina, kterému mimo jiné vděčíme za dnes používaný koncept jazykových her, vždy platilo, že existuje zásadní rozdíl mezi tím, co lze říci (sagen) a co lze ukázat (zeigen). Skutečné myšlení je to, co jsme schopni vyslovit, zatímco to, co vyslovit neumíme, má mystickou hodnotu. Poukazuje na něco, co samo není. Třeba když řekneme, že svět je ohraničený celek − což samozřejmě nikdy nevíme, ale každodenně s tím pracujeme a v rámci tohoto vymezení myslíme. Dokonce tak jednáme, i když vůbec nemůžeme vědět, jestli se tak věci mají.

Kniha

Petr Glombíček

Filosofie mladého Ludwiga Wittgensteina

2016, Nakladatelství Pavel Mervart, 216 stran, 239 korun

Wittgenstein z pohledu povaleče na koupališti vypadá jako blázen, ale jen do té doby, než se tohoto povaleče někdo po odchodu z plovárny zeptá, jak se na koupališti měl. Má říci "dobře", nebo stručně vykreslit situaci, aby si dnešní koupaliště mohl přečíst i někdo jiný? Aby v něm našel víc než jen pouhé koupaliště, protože v něm vždy o víc je?

Splývaje v bazénu a pak v kraulových a motýlkových tempech si člověk po takovém čtení nutně připadá jako mladý Wittgenstein v zákopech první světové války, kdy promýšlel své nejslavnější rané dílo − Traktát logicko-filozofický. Říká se tu něco, co sem − tentokrát do letního užívání, nikoliv na válečná pole − nepatří, ale jenom díky tomu, co se neříká, má celá tahle orgie pohody svůj smysl.

Koupat se a přitom přicházet na to, že většinou záleží mnohem více na tom, co se ukazuje, než na tom, co se říká, není zase tak špatný zisk z proflákaného času na koupališti. Pamatujte − říkat a ukazovat není totéž. Což je rozdíl, na němž se často lámou velké neosobní i malé osobní dějiny. Existují způsoby léta, které se zdají poněkud šťastnými. Ostatně i tento (můj…) text jako většina textů se snaží víc ukazovat, naznačit než říct.