Poslední dva roky přinesly obrat ve vývoji české ekonomiky. Po dvou recesích krátce po sobě začala ekonomika opět růst, nezaměstnanost klesat, aniž by to vychýlilo vnitřní či vnější makroekonomickou a finanční stabilitu.

Téměř ideální situace. Téměř. Nyní, když není potřeba hasit požár finanční krize či recese, je čas zamyslet se nad dlouhodobým směřováním českého hospodářství a jeho strukturálními problémy.

S 85 procenty unijního průměru HDP na obyvatele (po zohlednění rozdílu v cenách) si Češi nemusí zoufat. Jde o nejvyšší údaj v rámci středoevropské čtyřky. Méně uspokojivé je, že jsme se za posledních osm let téměř nehnuli z místa, což by při malátném výkonu západoevropských zemí neměl být zas takový problém.

Třeba sousední Polsko za stejnou dobu poskočilo u stejného ukazatele o 15 procentních bodů blíže k unijnímu průměru.

Kde je zakopaný pes? V relativně nízké produktivitě práce. Loni dosahovala produktivita práce v relaci k počtu zaměstnanců 78 procent průměru EU a produktivita v relaci k počtu odpracovaných hodin dokonce jen 72 procent průměru EU. Zatímco například
Slovensko dosahuje 82, resp. 77 procent.