Politická trápení mívají různé podoby a personifikace, snad nikde ale nejsou tak vleklá a bolavá jako v německé sociální demokracii. Ta po odchodu Gerharda Schrödera do Moskvy v roce 2005 dodnes nenašla lídra, který by ji vyvedl z kocoviny po tvrdém procitnutí ze sna o straně "nového středu", která bude pravidelně vyhrávat volby. Naopak: to, o čem snili němečtí socdemáci − vybudování progresivní strany, která bude reagovat na rychlou proměnu světa, a tudíž získávat voliče −, naplnila kancléřka Angela Merkelová z konkurenční CDU. Dnes je prakticky nemožné proti ní uspět, protože SPD nemá vlastní agendu a kancléřka názorově dokonale zabrala střed odleva doprava. A potom, SPD nemá lídra, který by kancléřku v čemkoliv převyšoval.

Současný šéf, vicekancléř Sigmar Gabriel, je mimořádně nepopulární. Strana, která kdysi sbírala více než 30 procent hlasů, se dnes v průzkumech pohybuje pod 20 procenty a není síly, která by to změnila. Gabriel ví, co je špatně − "nemáme odpovědi na starosti lidí v dnešní globální době, ty staré už nefungují" −, sám ale nedokáže přijít na to, jak vše otočit. Gabrielovy rozhovory v německých médiích proto často zní fatalisticky: jako by zlá doba obecně nepřála sociální demokracii, a dokud doba nepochopí, že sociální demokracii potřebuje, bude se SPD dál potápět a tím i oslabovat stabilitu německé politické scény, kam se tlačí ostřejší levičáci Die Linke, Zelení a pravicoví populisté z Alernativy pro Německo. Nešlo by to tedy bez Gabriela?

Zbývá vám ještě 40 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se