Profesor Karel Eliáš byl ještě předloni jedním z nejvy­tíženějších českých právníků. Tehdy vstupovalo v účinnost "jeho" více než desetileté dílo. Nový občanský zákoník přitom budí emoce dodnes. Kdy to skončí?

Budete kodex bránit až do konce svých sil?

Před pár lety jsem si textoval s novi­nářem Tomášem Němečkem. Napsal mi, že bych měl na rok odjet třeba do Thajska a s odstupem pozorovat, jak kodex žije a jak se s ním vypořá­dává praxe. To však bylo před nástupem nového vedení ministerstva spravedlnosti. V okamžiku, kdy se zákoník stal platnou součástí našeho práva, jsme si říkali, a je to logické, že ztrácíme vliv. Nastoupí jiní, budou jej vykládat, aplikovat a přizpůsobovat životu. A tak je to správně.

To se zrovna děje na ministerstvu spravedlnosti…

Tohle je ale špatně. Vloni na podzim řekl Pavel Rychetský na jedné konferenci v Bratislavě, že k myšlence na novelu kodexu se má přistupovat se stejným respektem, jako když vcházíme do chrámu. Mohlo by to být dobře, pokud to projde solidním procesem přípravy. Znamená to poučit se z ciziny, zmapovat domácí terén a opustit myšlenku, že jeden či dva lidé jsou majitelé věčných pravd.

Co to znamená?

I když je někdo přesvědčen o správnosti toho, co si myslí, a má to nastudované nebo usuzuje na základě životní zkušenosti, bez kolektivní debaty a kolektivního rozumu nedospěje ke správnému výsledku.

Jak by podle vás měly ideálně vznikat velké kodexy?

Napadá mě kacířská myšlenka, zda je kodex skutečně ideální řešení. V roce 2000 se v Brně konala vznešená konference o výuce práva na prahu třetího tisíciletí. Přijel tam vynikající romanista profesor Peter Blaho, impozantní osobnost. Jedna z kolegyň se ho ptala, čím to, že soukromé římské právo je dodnes zdrojem poznání a nastavilo pravidla, která ctíme. Pan profesor se zamyslel a poznamenal: "Asi tím, že nevznikalo v parlamentu."

Měli by se do příprav zapojovat soudci?

Vždy jsem říkal, že soudci by měli být slyšet při přípravě zákonů, které se týkají jejich práce. Neměli by je ale psát.

A kdo tedy?

Člověk čeká, co bude. Do jisté míry vnímám, že to, co by měla dělat exekutiva, se do značné míry kapacitně vyprazdňuje. Outsourcing zákonných textů není dobře. Když návrh zákona připravuje profesní skupina, jejíž práce se dotýká, nestrannost úpravy se logicky ohrozí. Přinejmenším to vyvolává obavy, nakolik bude poplatná zájmům profese, a ne zájmům obecným. Přece na ministerstvech, která jsou gestory jednotlivých zákonných úprav, pokud jde o přípravu, by měly být silné legislativní odbory. A ty by měly mít tužku v ruce a přípravu pod výrazným vlivem a kontrolou.

Pak zase hrozí, že se budou o to více protlačovat aktuální politické zájmy.

Vyvážení musí být takové, že profesionální administrativa na ústředních úřadech státu by neměla být pod přímým vlivem politických nálad.

Což se však nedá říct o administrativě Jiřího Pospíšila v době finiše nového občanského zákoníku.

Je ale třeba říct, že Pospíšil nijak výrazně neovlivňoval koncept kodexu. V důsledku jeho politických roz­hodnutí se do tělesa zasáhlo ve dvou případech. Bylo to opuštění myšlenky obligatornosti civilních sňatků a výluka registrovaného partnerství z kodexu. To byly jeho politické zásahy.

Proč vlastně vyhodil to registrované partnerství?

Bralo se to jako politická nutnost. Nepřátelé kodifikace si mnuli ruce a říkali, že jestli tam bude registrované partnerství, občanský zákoník parlamentem neprojde.

Který z ministrů do toho zasahoval nejvíc?

V podstatě žádný. Trochu odbočím. Je bohužel do jisté míry bolest řádné přípravy zákonů, že se připraví věcný záměr, který projde procesem a v závěru je schválen vládou. Stane se politickým zadáním zpracovatelům, jak to mají udělat. My v komisi jsme brali věcný záměr hodně vážně a odchylovali jsme se od něho jenom minimálně, rozhodně ne v zásadních věcech. Přirozeně podobu věcného záměru v pozitivním slova smyslu ovlivnili Otakar Motejl a jeho nástupce Jaroslav Bureš.

Jak?

Když jsme napsali původní návrh věcného záměru, objednaly se oponentní posudky, konaly se porady a konference a pak se text upravil. Předtím se tento draft podrobně projednával v odborných skupinách. Jakmile to bylo vládou schváleno, přijali jsme to jako politické zadání. Pracovali jsme podle něj a v jeho duchu. Právníci nemají rozhodovat o věcném obsahu zákonů. V logice demokratického systému mají být politická rozhodnutí o věcných řešeních. To musí říct politici. Právníci to pak mají podle zadání udělat.

Zdálo se mi ale, že jste pak naráželi na řadu politiků…

S odkazem na vlastní zkušenost bych řekl, že v politické rovině měl občanský zákoník daleko méně potíží než v rovině právnické komunity. Měli jsme třeba veliké obavy, co se s kodexem stane v Poslanecké sněmovně. Musím říct, že nám zejména ústavně právní výbor vytřel zrak. Scházel se půl roku týden co týden, poslanci k jednání zvali stoupence i odpůrce kodifikace. Marek Benda, který tenkrát výbor řídil, byl vždy perfektně připravený. Věcně se diskutovalo. Práce ústavně právního výboru kodex skutečně posunula na lepší úroveň, než v jaké šel z vlády.

Před několika lety jste chtěl rozjet vlastní projekt vysoké školy. Co Akreditační komisi vadilo?

Hledaly se a našly účelové argumenty. Je to v podstatě stejné, jako kdyby o tom, jestli se v Plzni otevře nové zahradnictví, měli rozhodovat místní zahradníci.

Berete to jako křivdu?

Hájili své zájmy a stát jim k tomu dal prostředí a prostor.

Článek vyšel v časopisu Ekonom dne 28. července 2016.

Související