Gil Yaron: Jeruzalém, stře(d)t světa

Jeruzalém po roce 1967 – základ dnešní situace

Žádná z válek nezměnila Blízký východ tolik jako právě šestidenní válka. Roku 1967 byla celá oblast v těžké krizi. Izraelské hranice byly neustále narušovány guerillovými bojovníky. Izrael reagoval odvetnými útoky. Egypt a Sýrie uzavřely roku 1966 obranný pakt, čímž Izrael dostaly do kleští. V květnu 1967 k paktu přistoupilo Jordánsko. Izrael byl obklíčen. Stát se cítil ohrožen v samotné existenci. Egypt vyslal vojska na demilitarizovaný Sinajský poloostrov a uzavřel izraelským lodím přístup do Tiranské úžiny. Podobně jako v roce 1948 požadovaly rozhněvané davy v arabských městech zničení Izraele, jejich vlády mobilizovaly vojska. V Izraeli vládly obavy z nové šoa. Rabíni v Tel Avivu vysvěcovali části městských parků, kde dělníci v očekávání nastávající války hloubili masové hroby. Izrael se rozhodl nečekat na nastávající útok. Po izraelském preventivním úderu byli Arabové zničujícím způsobem poraženi a byla dobyta velká území.

Šestidenní válka – nedobrovolné vítězství

V předpolí šestidenní války Izraelci doufali, že Jordánci se, podobně jako během suezské krize v roce 1956, budou držet stranou. Premiér Levi Eškol Jordánce před účastí na válce proti Izraeli varoval třemi různými cestami: prostřednictvím vyslanců Spojených národů, departementu USA a ministerstva zahraničí Velké Británie. Na klid by se odpovědělo klidem. Tento slib byl spojen s varováním před důsledky v případě, že se král Husajn bude podílet na válce. 

Plány na dobytí Zajordánska a tím i Jeruzaléma byly samozřejmě připravené již léta. V Izraeli chtěli být připraveni na pád hášimovské dynastie v Jordánsku. Na nejužším místě je Izrael široký sotva 16 kilometrů. Kdyby se pragmatickému jordánskému královskému domu měla vláda vymknout z rukou, vnímal by to jako ohrožení své existence. Na počátku šestidenní války však nebyl Izrael na ofenzivu v Jeruzalémě připraven. V izraelském hlavním městě byly 5. června jen dvě brigády rezervistů.

Král Husajn považoval izraelské varování za výzvu. Egyptský prezident Džamal Abd al-Násir ho v telefonickém rozhovoru oklamal, aby ho přemluvil k otevření nové fronty. Když už bylo celé egyptské letectvo zničeno, vymyslel si Násir první vojenské úspěchy. Ráno 5. června Husajn před svým lidem prohlásil: „Přišla hodina pomsty!“ Muezzin na Chrámové hoře vyzval obyvatele Jeruzaléma: „Chopte se svých zbraní a vezměte si zpět zemi, kterou vám Židé ukradli!“ Válka začala potyčkami. V jedenáct hodin začalo jordánské dělostřelectvo ostřelovat Západní Jeruzalém 6000 granáty. 12 Izraelců bylo zabito, v biblické ZOO přišlo o život 90 zvířat. Izraelci měli zranitelnost svého hlavního města přímo před očima. Ostřelování zasáhlo Kneset, prezidentskou rezidenci a čtvrť, v níž bydlil premiér. Granáty zasáhly i Tel Aviv. Do Jeruzaléma byli rychle povoláni parašutisté pod velením Mordechaje Gura.

Zpočátku byl Izrael ještě ochoten přijmout ostřelování jako jordánský „projev solidarity“. Mezi králem Husajnem a izraelským vedením existovaly už po desítky let tajné kontakty a dohody. Izraelská armáda však byla rozdělena na dva tábory. Na jedné straně byli opatrní generálové jako šéf generálního štábu Jicchak Rabin, jimž stačil úder proti Egypťanům. Nebyli pro územní zisky. Proti nim stáli muži, tlačící na dobytí arabských území, jako šéf letectva a pozdější prezident Chaim Weizmann, který řekl: „Když už tak jako tak musíme vést tuhle válku, chci aspoň strčit lístek do škvíry ve Zdi nářků.“ Mezi nimi stál charismatický ministr obrany Moše Dajan, který poručníkoval neviditelnému premiérovi Levimu Eškolovi a rozhodným způsobem ovlivnil průběh války. Váhal mezi malými úpravami hranic, jako bylo vytvoření koridoru k hoře Skopus, a velkým tažením. Dajan zpočátku nechtěl dobývat Golanské výšiny ani Západní břeh Jordánu. „K čemu je nám takový Vatikán?“ zeptal se s vojenskou přezíravostí, když ostatní tlačili na dobytí Východního Jeruzaléma.

Jestřáby, jako byl Weizmann, nevedly k přání dobýt Jeruzalém náboženské důvody. Chtěli se spíše zbavit „hanby“ z roku 1948. Generálové z roku 1967 byli před dvaceti lety důstojníky jednotek, jimž se nepodařilo dobýt celý Jeruzalém. Když jordánské jednotky obsadily Goverment House, sídlo OSN na jihu města, a rozšířila se obava, že by mohly napadnout i izraelskou enklávu na hoře Skopus, nabídla se záminka pro historickou odplatu. Ráno 5. června dovolil Eškol vysokým důstojníkům, aby navázali spojení s obklíčenou univerzitou na Hoře Skopus. Večer bylo jasné, jak je vítězství nad Egypťany veliké. Celé jejich letectvo bylo zničeno ještě na zemi, egyptští vojáci za sebou při útěku před Izraelci nechávali i holínky. Kabinet se začal opájet sny. Při sezeních, konaných za těžkého ostřelování granáty v bunkru Knesetu, ministři poprvé vyjádřili myšlenku na dobytí Starého města. Jordánci pro to svým vytrvalým ostřelováním nabízeli výtečnou záminku.

Eškol se ovšem obával diplomatických důsledků. Během sinajské kampaně roku 1956 dobyl Izrael Sinaj a Pásmo Gazy. Ben Gurion tehdy hrdě oznámil založení „třetího království“ a slíbil, že se již nikdy nestáhne do původních hranic. Mezinárodní tlak, především ze strany USA, ho však po několika měsících přinutil celé území vydat. Izrael za to získal bezpečnostní garance. Roku 1967 je však nerespektovali ani Arabové, ani je neprosadila OSN, takže Eškol se nakonec v červnu cítil donucen k preventivnímu úderu.

Eškolovi bylo jasné, že by z Jeruzaléma nemohl zas jednoduše odtáhnout jako jeho předchůdce Ben Gurion ze Sinaje v roce 1956. Při jednom nočním sezení bylo vydáno prohlášení: „Vláda neodmítá dobytí Starého města, kdyby to mělo být nezbytné.“ Podnětem byl tlak vysokých důstojníků a pravicových koaličních partnerů jako byl Menachem Begin, který se stal členem nouzové vlády. Od roku 1948 kritizoval Begin vládu za to, že přenechává Arabům území, jež jsou důležitá pro „židovské srdce“, jako Zeď nářků a Staré město. Na Eškola byl vyvíjen ze všech stran nátlak, aby nepromeškal „historickou příležitost“.

Druhý den války pronikli Izraelci navzdory tvrdým ztrátám k hoře Skopus. Uzi Narkis, nejvýše postavený generál v generálním štábu svým oddílům oznámil: „Dnes izraelská armáda osvobodí Jeruzalém. Dnes izraelská armáda smaže hanbu, jež naši mapu poskvrnila před dvaceti lety, když bylo naše svaté a historické hlavní město vyrváno ze srdce našeho národa.“ Narkis v roce 1948 velel nezdařenému pokusu o osvobození židovské čtvrti ve Starém městě. Dajan ho však přesto zadržel. Narkis dostal jen povolení, aby Staré město obklíčil. Dajan zjevně choval naději, že se Jeruzalém vzdá.

Král Husajn mezitím pochopil svoji strategickou chybu a prosil o příměří. 6. června čtyřikrát telegrafoval izraelské vládě. Hrozil svojí slabostí: varoval Izrael, že kdyby se útok podařil, mohl by se jeho režim zhroutit. Husajn tím Izraeli přirozeně jen dokázal, že sen o ovládnutí celého Jeruzaléma je na dosah ruky. Nikdo teď nebyl schopen chladně uvažovat. Podnět k útoku dala nakonec rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Požadovala okamžitý klid zbraní. Také Dajan se domníval, že dobytí Starého města je záležitostí „teď, nebo nikdy“. V 8:04 třetího dne války dostal Gur, který mezitím pronikl až k univerzitě na hoře Skopus, příkaz k dobytí Starého města. Na polopásovém vozidle prorazil Lví bránu. V deset hodin Gur oznamoval: „Chrámová hora je v našich rukou.“

Zeď nářků se stává součástí státního náboženství

Jestliže Zeď nářků hrála před šestidenní válkou ve všedním životě Izraele jen podružnou roli, roku 1967 nastala veliká změna. 7. června 1967, v den dobytí Starého města, přišel ministr obrany Moše Dajan se šéfem generálního štábu Jicchakem Rabinem (1922– 1995) a místním velitelem Narkisem ke Zdi nářků a slavnostně prohlásil: „Jeruzalém je osvobozen. Sjednotili jsme Jeruzalém, rozdělené hlavní město Izraele. Vrátili jsme se na naše posvátná místa, aby nás od nich už nikdo neoddělil.“ Fotografie vítězů byla pečlivě nainscenovaná.

Premiér Eškol se krátce předtím pokusil dostat ke Zdi nářků jako první, Dajanův sekretář ho od toho však odradil. Nebezpečí ze strany dosud přítomných ostřelovačů je prý příliš velké. To Dajanovi umožnilo přiletět z Tel Avivu v helikoptéře a nechat se u Zdi vyfotografovat jako první. Snímek se dostal na titulní stránky novin a upevnil Dajanovu image coby vítěze šestidenní války.

V Izraeli zavládlo nadšení. Během dvou týdnů navštívily Zeď nářků statisíce lidí. „Ten pocit byl opojný,“ vyprávěl Uzi Narkis. Vítězné opojení přivedlo některé k povýšenosti. Armádní rabín Šlomo Goren po Narkisovi požadoval, aby vyhodil Skalní dóm do povětří a uvolnil tak místo pro Chrám: „Zítra by mohlo být pozdě.“ Narkis mu pohrozil vězením. Mnozí viděli v úspěšném tažení prst Boží: Doba války byla přirovnávána k biblickému stvoření světa. Ne všichni Izraelci však vychutnávali opojné vítězství. Eškol, který byl kvůli řadě chyb do války zatažen, poznal ve vojenském vítězství již krátce po válce navzdory panující hysterické euforii vlastní politickou porážku. S dobytými územími „spolkl“ Izrael i problém s Palestinci. Palestinci se teď nacházeli uvnitř židovského státu místo za jeho hranicemi. Eškol to označil za „krásnou nevěstu (zemi) s ošklivým věnem (Palestinci)“. Ve svých pochybnostech nebyl osamělý. Mnoho lidí rozpoznalo, jak je izraelské vítězství zašmodrchané. Spisovatel Amos Oz již několik dnů po válce psal o problematičnosti smíšeného státu a poníženosti Arabů, kterou se teď Izraelci až příliš rádi nechávají klamat. Rabín, filosof, lékař a vědec Ješajahu Leibowitz, geniální a originální myslitel, masovou hysterií vyvolanou dobytím Zdi nářků pohrdal.

Většina však na „osvobození“ Jeruzaléma reagovala extatickým nadšením. Už několik hodin po dobytí navštívil jeruzalémský starosta Teddy Kollek s někdejším premiérem Ben Gurionem Zeď nářků a Marockou čtvrť, jež stála před ní. Ben Gurion spatřil vedle Zdi štít v arabštině a angličtině, označující místo jménem „Burák“. Dal vojákům rozkaz, aby štít rozbili. Celkem 135 arabských domů v Marocké čtvrti nechal Kollek srovnat se zemí, 650 obyvatel bylo přesídleno. Před Zdí nářků tak vzniklo velké místo, kde se dnes mohou modlit tisíce lidí. Na rozdíl od doby před sto lety si zde mohou Židé konečně sednout, muslimové už skrze jejich řady nehoní dobytek.

Na rozdíl od dřívějška bývají ke Zdi přinášeny svitky Tóry. Pro Palestince však bylo vítězství Izraelců „druhá nakba“. Jeden muž v exilu měl ještě osobní vzpomínky na domy v místě, kde se dnes na volném prostranství modlí Židé. Izrael měl brzy poznat muže se strništěm na bradě, který zde v dětství strávil čtyři roky. – Jmenoval se Jásir Arafat.

Šestidenní válka jako okamžik zrození osadnického hnutí

Až do roku 1967 představovalo sekulární dělnické hnutí sionistickou avantgardu. Ortodoxní židovství pohlíželo na národní osvobozenecké hnutí, jež se už nechtělo spoléhat na Boha, ale na sebe sama, často nepřátelsky (viz kap. „Nepřátelé sionismu“). Již koncem 19. století se však někteří myslitelé pokoušeli o vytvoření syntézy aktivistického sionismu a náboženské víry. Jednou z nejvýznamnějších osobností, které připravily cestu této myšlence, z níž později vzniklo nacionálně-náboženské osadnické hnutí, byl první aškenázský vrchní rabín britského mandátu Abraham Isaak Kook (1865–1935), jeden z nejvlivnějších rabínů 20. století. Kook se postavil proti ústřední myšlence ortodoxního židovství, kterou Moses Sofer shrnul větou: „Tóra zakazuje cokoli nového.“ Kook chtěl židovství modernizovat. Jeho mottem bylo: „Staré bude obnoveno a nové posvěceno.“ Jeho postoj k sionismu byl revoluční. Jeden z jeho nejdůležitějších argumentů se nazývá „Mesiášův osel“. Podle tradice má Mesiáš jednoho dne vjet do Jeruzaléma na oslu. Zvíře je součástí Božího plánu, aniž by o tom cokoli vědělo. Podobnou roli přisuzoval Kook sekulárnímu sionismu: Ačkoli se kibucničtí pionýři nedrželi Božího slova a často zastávali protináboženské postoje, byli součástí nebeského plánu na vykoupení židovského lidu, který se může naplno uskutečnit jen na svaté půdě Erec Jisrael. Socialističtí sionisté tak mají nárok na plnou podporu rabínů, i když nedodržují náboženské předpisy. Kookova teze představuje z dnešního hlediska důležitý pokrok: Herzl sionismus považoval za politické hnutí, jež má Židy jakožto jedince osvobodit od antisemitismu. Kulturní sionisté chtěli osvobodit židovského ducha. Kook chtěl osvobodit Svatou zemi, aby se naplnil Boží záměr. Židovský stát nebyl pro Kooka a jeho stoupence jen politickým nástrojem židovské emancipace, nýbrž Božím výtvorem s inherentní svatostí.

Šestidenní válku a působivé vojenské vítězství mnozí interpretovali jako Boží zásah (a sedmého dne budeš odpočívat). Pobřeží, která nyní patřila k území Izraele, byla v biblických dobách dávným územím nepřátel Judeje a (biblického) Izraele. Dobytí Západního břehu Jordánu naproti tomu symbolizovalo návrat k historickým kořenům. Už krátce po válce vznikly první osady, často s biblickými názvy jako Elí a Šílo, aby zdůraznily spojení s minulostí. Z Kookovy syntézy a s pomocí „zázraku“ šestidenní války tak společně s osadníky vzniklo mocné politické hnutí moderního Izraele. Zatímco většina Izraelců pořád ještě chtěla vést hranice svého státu podle diplomatických a bezpečnostně-politických kritérií, osadníci věřili, že musí osídlit celou zemi, aby naplnili Boží příkaz. Takový světonázor vylučuje územní kompromis s Palestinci.

„Zeď nářků“, nebo „zeď Burákova“?

Zeď, kterou nechal Herodes postavit za účelem rozšíření chrámového nádvoří, je pro Židy od zboření druhého Chrámu před téměř 2000 lety nejposvátnějším místem na světě. Kdo navštíví monumentální stavbu, spatří sedm řad masivního herodovského kamene; sedmnáct řad je pod zemí.

Malá statistika Zdi nářků

Zbudoval: Herodes (37–34 př. Kr.)
Délka: 57 m
Výška: 40 m
Šířka: 4,7 m
Rozměry největšího kamene: délka 13,6m, šířka 3,5–4,5m, výška 3,5 m
Hmotnost nejtěžšího kamene: 570 t

Spodní řady jsou zčásti viditelné v tunelu, který je přístupný jen ohlášeným skupinám. Podle starého židovského zvyku má Bůh se zvláštní přízní shlížet na přání, napsaná na lístcích zastrčených do rýh této stavby. Izraelská telefonní společnost zřídila pro Židy z celého světa dokonce službu, umožňující jim posílat přání do Zdi nářků faxem. Spolupracovníci z města lístky s přáními jednou týdně vyjímají z rýh a pohřbívají je do posvěcené země.

Zatímco pro nábožensky založené Židy toto místo představuje střed světa, v mnoha sekulárních Židech vyvolává kult kolem kamenné zdi odpor. Sigmund Freud napsal v dopise Albertu Einsteinovi z roku 1930: „Nenacházím jakékoli sympatie k této špatné zbožnosti, jež dělá z kusu herodovské zdi národní náboženství a uráží kvůli němu city místních rodáků.“

V sekulárním státě Izrael byla i po válce za nezávislost (1948) věnována větší pozornost odříznuté univerzitě na hoře Skopus než tisícileté židovské svatyni. Přesto však vládla velká nevraživost k Jordáncům, když odmítali dodržovat článek 7 dohody o příměří, podle něhož měli mít Židé volný přístup ke svým posvátným místům. Zeď nářků osiřela.

Situace kolem Zdi nářků jedinečným způsobem zrcadlí vztahy mezi náboženstvími a jejich různými směry. V očích muslimů je dnešní nadvláda Židů nad Zdí nářků svatokrádež a představuje ohrožení jejich nároku na Haram. Nepokoji v 30. letech určil muftí trend, jenž přetrvává dodnes a po šestidenní válce se ještě přiostřil. Výroky wakfu jsou stále extrémnější. Současný jeruzalémský muftí tvrdí, že Zeď nářků není herodovská stavba, nýbrž kananejská, a je tak v jeho očích stavbou arabskou. Nemá podle něj se Židy nic společného. V islámském světě se objevují knihy „odhalující“ dějiny Zdi nářků jako součást celosvětového židovského spiknutí. Lze je vidět ve stejných knihkupectvích, která prodávají „Protokoly siónských mudrců“. Protokoly jsou falzifikát carské tajné služby Ochranka, dané do oběhu po zavraždění cara Alexandra II. s cílem diskreditovat skupiny liberálních odpůrců. Pojednávají o mezinárodním židovském spiknutí, usilujícím o světovládu. V Egyptském národním muzeu v Káhiře byly Protokoly vystaveny vedle svitků Tóry jako autentické židovské dokumenty. Mnozí tvrdí, že židovský Chrám prý nikdy neexistoval, král Šalomoun postavil nanejvýš malou modlitebnu, která navíc nebyla na Chrámové hoře, ale vedle Jaffské brány. „Mytologie“ Zdi nářků, která není ničím jiným než opěrnou zdí al-Aksá, si vymysleli pro své politické účely před sto lety sionisté. K tomu přistupují nové výklady Koránu „historiky“, podle nichž Abraham měl společně se synem Ismaelem postavit mešitu al-Aksá 40 let po postavení Ka’by v Mekce.

Během mírových rozhovorů v Camp Davidu roku 2000 překvapil tehdejší palestinský vůdce Jásir Arafat své izraelské protějšky tvrzením, že se židovský chrám nacházel v Nábulusu. Tam se skutečně nacházejí pozůstatky perského chrámu. Arafat neviděl důvod, proč by si měl Izrael dělat na Chrámovou horu nárok. „Pod al-Aksá ani nad ní není nic kromě Alláha,“ měl Arafat podle svého důvěrníka Sá’iba ‘Urajkáta (Erekata) odvětit Billu Clintonovi, který ho vyzýval, aby uznal také židovské pouto k Chrámové hoře. Tyto teorie získávají v průběhu času v arabském světě čím dál víc příznivců. Roku 2006 označil egyptský archeolog Abdal Rahím Rihan Barakat, odpovědný za oblast Dahab, na internetových stránkách Muslimského bratrstva „legendu o židovském chrámu“ za „největší falšování dějin všech dob“. Stále více „učenců“ mluví o „údajném židovském chrámu“, který zde měl stát. Dnes wakf v Jeruzalémě šíří tezi, že Šalomoun žádný chrám nepostavil, ale jen obnovil budovu postavenou Abrahamem. Další tradice tvrdí, že al-Aksá vznikla společně se stvořením nebo že ji postavil Abraham. Šalomoun je nově interpretován jako raný muslim, i on však měl na Haramu postavit jen malou modlitebnu.

Ještě v listopadu 2011 tvrdily palestinské autonomní úřady na svých webových stránkách, že Zeď nářků není pro Židy posvátná. Velmi svévolná byla také teze palestinského docenta Umara Dža’ary z univerzity al-Nadžah, který v dubnu 2012 v jednom náboženském televizním programu udělal z Mojžíše praotce Palestinců. Měl „vyvést z Egypta muslimy pod vedením dětí Izraele“. Mojžíš „tento velký muslim“, byl nahrazen Saulem, který Palestinu dobyl společně s muslimy. „To bylo první osvobození Palestinců pomocí ozbrojeného boje. To je naše logika a naše kultura,“ uzavřel Dža’ara.

Muslimské dějiny chtějí přepsat i židovští extrémisté. Platí pro ně argument, že se Jeruzalém v hebrejské Bibli objevuje 823krát, ale v Koránu ani jednou, a zcela přitom ignorují 1300 let muslimské přítomnosti ve městě. Tento trend vyvolávající obavy, se odrazil v pamfletu, vydaném rabinátem izraelské armády v prosinci 2011. Pojednávalo se v něm o převzetí Haramu a mešity al-Aksá leteckými silami. Stejně jako na palestinské straně tak vyrůstá stále méně Izraelců, kteří by měli povědomí o tom, jaký význam má Jeruzalém pro jejich protějšek.

Spory kolem Zdi nářků jsou čím dál tím víc bojem o nemovitosti. Zeď nářků je jednou z nejvyhledávanějších turistických atrakcí Izraele, kterou v roce 2009 navštívilo přes osm milionů lidí. Mezitím se však zároveň stala symbolem izraelské identity a symbolizuje právo na existenci židovského lidu. Kdyby Chrám nikdy neexistoval, neměli by Židé v Jeruzalémě co pohledávat. Spory o minulost jsou zbraní v boji o budoucnost.